Chléb, láska a žárlivost

Zábavná italská klasika se ve druhém díle odvrátila od milého humoru a začala sázet na venkovskou drbárnu. Přiznám se, že jsem přitom smíchy nespadl ze židle, za břicho jsem se nepopadal a ani žádné sousedy jsem hurónským smíchem nevyrušil ze spánku, ale úchvatné pěvecko-taneční číslo Výtržnice mi umožnilo dát alespoň tři hvězdy (24.08.2014)

Velký úspěch filmu „Chléb, láska a fantasie" si vyžádal pokračování dalšího osudu rázem tak oblíbených hlavních postav filmu. Nedostatky prvního filmu se však přenesly na jeho pokračování a přibyly další. Zdařilé herecké výkony hlavních představitelů nemohly zachránit roztříštěnou dějovou osnovu, spojovanou dlouhými dialogy. Film je promítán v dvojprogramu společně s jeho prvním dílem. Propagační a reklamní materiál je na oba filmy společný. Filmový přehled 35/1957 (13.10.2007)

Posun od vesnické idyly ke commedii dell´arte je tak výrazný, že autoři raději dali na záčátek ospravedlňující titulek vymezující hranice mezi filmem a realitou. Sicův strážmistr dostal prostor pro svoji výřečnost (předobraz Dottore - výřečný a požitkářský), Výtržnice nejen zpívá, ale i tančí (předobraz Kolombína) a Stelluti přpomíná Innamorati (zamilovaný se po různých peripetiích a trápeních dostane ke své milé). (31.05.2010)

Druhý díl LÁSKA CHLÉB ŽARLIVOST navazuje na stejném místě jako skončil jeho předchůdce LÁSKA CHLÉB FANTAZIE. Se stejným hereckým obsazením se tak znovu vrháme ještě v ostřejším tempu do série humorných situací, spojených s naturelem italského maloměsta, kde je v centru dění milostné vzplanutí dvou dvojic, přičemž na správný chod věcí dohlíží církev svatá, zosobněná postavou místního faráře. K mojí nelibosti se Marie od minulého dílu nedokázala zbavit pitomce Stellutiho. V tom jí upřímě lituji. Dějový vývoj filmu mi následně dává za pravdu, že jsem se v tomto chlapci nemýlil. Tato lidská tabula rasa svým ostentativním přesvědčováním okolí, že není úplně blbej, stále více přesvědčuje, že je dutej jak necky.... Je zajímavé sledovat italskou mentalitu a kulturu. Ať už jde o společenské hodnoty a rodinnou úctu, kterou známe většinou v trochu přehnané podobě sicilské mafie, ale ona je v určité formě vlastní i prostým italům. Dále třeba jejich slavnostní hostiny s tradiční láskou ke špagetám a makarónům, jichž spořádají ohromné množství. Pěkné jsou výdobytky moderní techniky v podobě fotoaparátu a psacího stroje. Dnes všechno cenné kousky technických muzeií. Pozoruhodná je také lidovost vážné hudby. Zatímco u nás jde o záležitost vyžehlených obleků v operních síních, v Itálii zahraje lidová kamepa Aidu na počkání. Na přání strážmistra i v pochodovém tempu. Zápletka filmu nechává k mojí libosti z města odjet odjet Stellutiho. Marie se následně stává terčem pomluv, že se snaží „balit“ Antonia. To těžce nese Annarella, kterou navíc kontaktuje otec jejího dítěte. Stelluti se následně nečekaně vrací (k mojí nelibosti), aby dělal Marii scény. Vše se zamotává a vtipných scén je k vidění ještě více než v minulém díle. Např. Strážmista ládují již na druhé hostině jídlem. On reaguje. „To všechno mám sníst?“ Hostitelka začíná brečet. „Stážmistře, ještě nám rozpláčeš Carmelu!“ „Cože? Já, že rozpláču kmotřenku?“ Všichni na něj. „Jez!“ Zvedá se Marie a spustí. „Jestli přijde o mlíko, bude to tvá vina!“ „To kvůli mně nebude kojit??“ „Jez!“ „Jistě! Jestli nebudeš jíst, Carmela určitě ztratí mlíko a do týdne nám umřou obě!“ :-) ….Nejdojemnější je pak scéna, ve které umírá oslík. Zakončení tentokrát není čistě happy endové, ale spíš v duchu italské reality. I když přecijen trochu milosrdně přikrášlené. Film jsem viděl s parádním dabingem Miloše Kopeckého. 76% (14.12.2010)

"Lolobridgidovská" část této plnokrevné trilogie vznikající mimo okruh postupně se rychle vyhraňujícího neorealismu přináší barvitý, plnokrevný italského života tehdejší doby. Dýchá na nás XIX. století v italském vyvedení, v mnoha ohledech velmi blízké PANTÁTOVI BEZOUŠKOVI, NAŠIM FURIANTŮM, humorem, který jehož shovívavá něha přes některé náznaky satiry více hladí než bičuje a trestá nemilosrdností. Půvabná Lollobrigida, operetně ale i opravdově mužský strážmistr stejně tak jako jeho hubatá a neudolatelná Caramella, jakýsi Sancho Pansa v ženském vydání, jsou kořením, které nejen dochucuje, ale i dále staví a rozvíjí původní autorský záměr. Divácky vděčná veselohra s řadu komediálních přesahů shovívavě provází nenapravitelného sukničkáře i do našich dnů a svým divákům dává zakoušet neméě tolik radosti a uvolnění jako jejich předkům před více než padesáti lety. (06.04.2008)