Godzilla II Král monster

Ľudia v japonskej Godzille sú nepodstatným prvkom príbehu, ktorý sa stáva postupujúcou stopážou úplne bezvýznamným. Sú ultimatívnym MacGuffinom a v najlepších dieloch je posledná tretina čistá mlátička monštier. A má to svoj podstatný dôvod. Godzilla vznikla ako symbol Hirošimy a Nagasaki - ako ekohoror o ničivej nezastaviteľnej skaze, proti ktorej niet úniku - a tá malosť a zanedbateľnosť človeka oproti nezničiteľnej Godzille je tou základnou podstatou kaiju filmov. To všetko chápal Gareth Edwards, ktorý v jednotke sledoval príbeh z pohľadu bežných bezbranných ľudí, ktorí sa nedokážu postaviť monštrám. Jednotlivé scény sú nasnímané a zostrihané tak, aby umocňovali dojem z kolosálnych príšer, ktoré kontrastujú s biednym osudom bezmocných ľudí vo svete, ktorému vládne monštrózna Godzilla. Naopak v dvojke ľudia dokážu ovládať monštrá cez nejaký bizarný generátor zvukov a dieťa (!) zásadným spôsobom ovplyvní záver filmu. Film je tak typickým príkladom amerického prístupu, kde "Boh je mŕtvy" a ľudia (a deti!) dokážu poraziť aj to najväčšie zlo, čo je v zásadnom rozpore so všetkým tým, čo urobilo Godzillu fenoménom, ktorý fascinuje po celých 65 rokov. Godzilla II tak síce formálne obsahuje všetko, čo má mať správne kaiju, vrátane hollywoodskej premiéry kultových monštier ako Rodan, Mothra a King Giddorah, no na rozdiel od Edwardsovej jednotky vôbec nefunguje wow efekt z ich prítomnosti. Dôvodom je zásadné nepochopenie filozofie originálnej japonskej ságy, ktorú naopak Edwards tak verne vystihol. Ľudia sú nepodstatní, skutoční hrdinovia sú tí, čo majú desiatky metrov a tisícky ton (07.06.2019)

Chápu, že tímto filmem jdou naproti originální předloze, ale já musím říct, že jako divák se v tom měl strašnej bordel. Godzilla neustále někoho kosila a poznat se to dalo jenom podle barevného filtru, do kterého tvůrci zrovna v tu chvíli zasadili kameru. Jinak to byl snad nejhorší digitální maglajz, co jsem za poslední léta viděl. Ale čínští producenti asi právě toto mají, řekl bych, docela rádi. (01.01.2021)

Godzilla II Král monster je vnitřně rozštěpený film, protože se snaží balancovat tak, aby propojil rozvolněné normy japonského žánrového filmu s těmi hollywoodskými, kde se hraje na racionalizování a plauzibilitu. To zároveň znamená, že se chce zavděčit dvěma typům publika: Na jedné straně jsou fanoušci, kteří začnou dojemně slzet, když Mothře k jejímu klubání začne hrát klasická píseň a objeví se identické dvojče Ziyi Zhang. Na straně druhé jsou diváci, kteří o japonských godzilláckých filmech nemají ani ánunk, takže prskají, že King Ghidorah vypadá jako Zmej Gorynič a všechny snahy přiblížit se poetice kaiju filmů odsuzují jako domnělý projev hlouposti a béčkově lajdáckého přístupu tvůrců. Tým v čele s Michaele Doughertym tak na jednu stranu háže na fanoušky intertextuální odkazy po lopatách, ale na stranu druhou film prokládá neustálým sebereflexivním vtipkováním, aby si skeptický divák náhodou nemyslel, že vše co vidí, je myšleno smrtelně vážně. Jenže jít po dvou odlišných cestách zároveň zkrátka nejde a tak je výsledek nutně polovičatý a rozpačitý. (12.02.2024)

Kardinální otázka. Kdo kuchtil ten kulervoucí trailer s muzikou od Debussyho napumpovanou steroidy ? Protože ten měl dělat i tenhle přepálený, potemnělý, nepřehledný, uřvaný a nablblý biják a zřejmě by to dopadlo o poznání lépe. Jelikož o balancu mezi obrazovou epikou, hudební poetikou a zároveň úctou k předloze, si tady mohou všichni nechat ve full verzi ledatak zdát. (04.06.2019)

Dougherty musí být jediný člověk na planetě, za kým když přijdou lidé od Warnerů s olbřímím rozpočtem a neodmítnutelnou nabídkou "pohrát si s Godzillákem i všemi jeho kultovními spolumonstry na volném písečku během jejich probuzení a konce světa", tak ho nenapadne "hmm, to by mohlo být z pohledu lidí, jak to zkoušel ale neuspěl Edwards nebo sžírává satira ve stylu (Šin) Godžiry či ultimátní monster katastrofické béčko plné soubojů titánů odkazující se na klasiky". Ne, jeho napadne "bezva, konečně budu moci natočit interiérovou konverzačku z jakože Avengers Helicarrieru a dodat zadostiučení všem těm vědcům, kteří musí pronášet v podobných filmech ty nehorázné kraviny s vážnou tváří a udělám to tak, že je nenechám to pronášet v pár větách, ale desítky minut a i ty kraviny co řeší budou ještě debilnější než normálně a proložím to uspávající CGI akcí, kde se bude neustále utíkat před něčím co se bortí, a bude to plné natolik generických záběrů na padající mrakodrapy, že ani sami animátoři nepoznají, zda tahle scéna bortícího se velkoměsta neměla náhodou být v poslední marvelovce či dísíčku". A jak řekl, tak udělal. Tyhle déčkové kvazi vědecké žblepty a řešení restartu civilizace Matky přírody, rodiny k žánru neodmyslitelně patří. Pokud tvoří kulisu/předehru k bitvám titánů, nikoli když jsou základním stavebním kamenem. Na monstra tu dlouho sere pes. I když pes... Dougherty. A když už se přeci jen nad diváky tu a tam smiluje, a nabídne to, kvůli čemu na to koukají, tak to postrádá jakýkoli nápad, cool moment, dynamiku, měřítko. Výjimku tvoří několik málo momentů během ucházejícího finále, kdy to je několikrát téměř tím, co to chtělo (a mělo) být po celou dobu. Největší devizou je tak McCrearyho hudba vzdávající jeden hold za druhým. A přitom je v každém ohledu svá. Když ne režisér, tak aspoň on pochopil "vo co gou". (28.09.2020)