Rogue One: Star Wars Story

No jo no, fanoušek Hvězdných válek nejsem a ke zhlédnutí Rogue One jsem se přinutil po doporučení fanouška, který mi řekl o dost fatálním konci filmu. Tohle je opravdu netradiční, leč ten zbytek jede v tak ohraných šablonách, že jsem se víc než dvě hodiny nehorázně nudil. A ano, děj je prostinký, o postavách se toho moc nedozvíme, přesně jak píší ostatní. Hlavní příběh Star Wars dám, ale vedlejší linky jsou mi jedno. No co, moje chyba, jednou a dost. (15.08.2017)

Nostalgie na Novou naději nefunguje a jestli tak Rogue One něco dokazuje, tak jen to, že aby mě Star Wars bavily, potřebuji je prožívat s klany Skywalker, Solo, Kenobi a spol. Vždyť už jen to, že zdaleka nejlepší scénu si pro sebe krade dějově nedůležitý Vader, ukazuje, že v ukotvení nových charakterů scénář slušně prohrává. Baví mě K-2SO a baví mě Chirrut, ale celá parta až příliš ochotně a příhodně nakračuje do pozice jakýchsi sedmi statečných, což u některých z nich příliš nedává smysl. Nebýt akčních orgií v poslední třetině, odcházel bych z kina těžce rozčarovaný. Zážitek jsem totiž čekal o dost sevřenější, ale když se na celý námět dívám zpětně, jen těžko mohla celá snaha dopadnout jinak. (19.12.2016)

Řeči o špinavé válečné akci jsou jenom zkazky, nebo nenaplněné zbožné přání, kde dobré charaktery absentují, či rovnou nesnesitelně prudí a dávají tušit, že ať už za to můžou přetáčky, nebo to takhle blbě bylo postavené od začátku, dost těžko udržíte na tak vratkých nohách film, u kterého víte, jak dopadne, tudíž jakékoliv osvěžení uvítáte, namísto toho, abyste sledovali generický blockbuster, jakých máte do roka desítku, přičemž by bohatě stačilo vyhodit 120 minut a těch posledních patnáct přilepit jako prolog k Epizodě IV, protože málokterý letošní film měl tak silný highlight jako ten, když se ve stínu rozsvítí červený světelný meč. (16.12.2016)

Mickey Mouse strikes back. První dvě třetiny filmu by de facto mohl natočit kdokoliv a stále by to vypadlo stejně genericky. Ve finální půlhodině se sice emoce ždímou na maximum, ale už je zkrátka pozdě – vlak jménem „Nejlepší Hvězdné války od Epizody V“ je nenávratně pryč. Místo něj dorazili Avengers předaleké galaxie. Proč riskovat jako kdysi Lucas, který se při druhé návštěvě svého světa tak žalostně spálil? Proč riskovat, když recept na uspokojivou týmovku máme už jednou napsaný? Protože občas je třeba udělat i krok vzad, abyste se mohli posunout dopředu. Nejhorší je stát na místě, opakovat to samé znovu a znovu, doufajíc, že to bude stačit. Osudovost okamžiků, mrazení v zátylku a pamětihodnost napříč generacemi – ať už v dobrém či zlém – zaniká pod koly Disneyho továrny. O to víc mě děsí, že to muselo odnést zrovna Star Wars. (14.12.2016)

Chtěl bych křičet "je to skvělé, chci víc!", ale vlastně nemůžu. První dojmy jsou silně rozporuplné a ani den po projekci si ještě pořádně nesedly. Edwards je skvělý režisér a ona závěrečná dvacetiminutovka na Scarifu dokáže pěkně zvednout ze sedačky, ale jeho Rogue One není ani zdaleka tak strhující, jako Abramsova Epizoda VII, ať už jde o vyprávění či samotné postavy. Nehledě na odpudivého digitálního Petera Cushinga a... a další; v tomto případě ne vždy účel světí prostředky. Nebetyčným zklamáním je pak Giacchinovo neinvenční, nudné score. Pořád si ale myslím, že veškeré zmiňované nedostatky (s výjimkou Cushinga) jsou způsobené předně tím, že jsme pořád mimo rámec hlavního vyprávění a některé mikrosvěty holt nejsou tak epické. Teda alespoň napoprvé. Doufám... Druhá projekce snad všechno napraví. Snad... (15.12.2016)