Příchozí

Libí se mi jak Villeneuve pracuje s fenoménem jazyka a předvádí ho ve snadno srozumitelných souvislostech. U příbuzného INSTERSTELLAR se přesně tohle né uplně dobře podařilo Nolanovi s pohybem v časoprostoru. Potěšilo by mě, kdyby se Villeuneuve do budoucna vyhýbal příběhům s velkým koncem a vypointovaným příběhem, přeci jen už je to v jeho filmografii potřetí a byla by škoda, kdyby nakonec šel podobnou cestou jako M. Night Shyamalan. (06.12.2016)

Nikdy bych nevěřil, že film ze sci-fi žánru může vypovědět o povaze lidí obecně více, než stovky jiných psychologických filmů, které se kdy přehnaly přes plátna kin. Tohle je filmová událost s velkým U za poslední roky, na podobné sci-fi jsem čekal od vynikajícího Zemeckisova Kontaktu z roku 1997. A zároveň je to takový lakmusový papírek o naší populaci, jestli jste idioti (jako ti hošani dvě řady za mnou, kteří celý film jakoby vtipně hláškovali a nevědomky se řechtali vlastní idiocii), nebo citliví lidé, kteří něco takového dokáží docenit. A Amy Adams je božská. (21.11.2016)

Na tenhle snímek jsem krátký. Vůbec nevím, jak ho pojmout. Je to v podstatě velká žánrová událost, ale pro mě strašně neuspokojivá ve svém celku. Expozice je sice dlouhá, ale nabízí největší napětí, jelikož je ještě celkem žánrově konvenční a funguje tam největší obava z neznáma. Však také základní námět filmu je v rámci žánru vůbec ten nejkonvenčnější, co může být a hodně z toho jsme už mohli vidět v Kontaktu. Pak se to trochu rozjede ve stylu hard sci-fi ála Kmen Andromeda, jen to tedy na hard sci-fi příliš vědecké, exaktní a jasné není. A k tomu je podivné nelineární drama. Výsledek pro mě není úplně koherentní, přestože je pointa zajímavá, ale visí na vodě. Nevíme v podstatě nic a milion věcí zůstává záhadou. Ve výsledku to na mě působí podobně jako snímek Fontána. No dobře, už to nebudu k ničemu přirovnávat! No možná ještě třetí řada seriálu Torchwood. Stop! Jdem dál. Střih během celého filmu je rušivý. Film úporně ukazuje dlouhé sekvence přejíždění auta, letu helikoptérou či zvedání zdviháku, aby pak střihem skočil v příběhu dál, přestože se přeskočily zásadní věci. Tento přístup má sice oporu v pointě, ale ve chvíli, kdy ji ještě divák nezná, to nepůsobí dobře a může to docenit maximálně tak zpětně. Proces poznávání a komunikace s návštěvníky zabírá na filmu největší časový prostor. Postup je však divákovi poměrně zmatečně a povrchně zobrazen, a pro mě je tak neuspokojivý. Film jako celek se snaží vzbudit zejména iracionální "oblouznění" navzdory svému žánru, ve kterém by mělo hrát prim racio. A toto oblouznění na mě paradoxně nefungovalo dobře, protože mi tam právě chybělo více toho racia. A přestože si tu řada z komentujících stěžuje na "dovysvětlovací závěr", z mého pohledu nebylo vysvětleno takřka nic, a celkem mě to po skončení trápilo. Přesto je to relativně unikátní film, který jde za hranu běžného vyprávění a má výborný hudebně/zvukový podklad. Cením si na něm, že ukazuje, byť velmi zjednoduššeně, jak by takový první kontakt skutečně mohl vypadat. Žádné velké akční bitvy vesmírných korábů a ozbrojených jednotek, žádní humanoidi, ale především politická nejistota a mimozemšťané, co jsou nejen zcela odlišní vzhledem, ale i celkovým chápáním světa/vesmíru jako takového. Bohužel i přes snahu o hodnověrné vyprávění pro mě film selhává právě na něm. Nějak jsem tomu prostě neuvěřil, a to proto, protože jsem nedostal dost informací. Je to něco, jako když Mojžíš vstoupil do Rudého moře, a to se rozestoupilo. Některým z nás toto stačí, druzí mají otázky. (11.02.2017)

Ztvárnění nelineárních emocí v lineárním vyprávění naráží notně na své limity. Villeneuveovo sci-fi zase na hranu současného žánrového povědomí. Divácké zmatení podtržené trailerovými scénami, které ve filmu neuvidíte, může věrně kopírovat to lidské ve filmu. Podobně jako chtít za každou cenu hledat melodii v hudbě Jóhanna Jóhannssona. Skvělá práce se zvukem, diegetickou a nediegetickou složkou hudby, umocňuje zážitek způsobem, jaký jsem na filmové plátně nezažil snad roky. Sci-fi-feelingová lázeň. (13.11.2016)

Tam, kde Nolan sází do diváka alegorické obrazce, těžce uchopitelné teze, černé díry a to nejlepší z Zimmera, Villeneuve uvolněně a s přehledem precizně skládá jeden záběr za druhým s chirurgickou přesností, není zbytečně pompézní a nikam nespěchá. Zároveň se nesnaží diváka okatě ohromit wow efektem. Proč ? Protože je prostě lepší, chytřejší, sofistikovanější a nemá to zapotřebí. Arrival je nejlepší drama za poslední dobu. Je ucelené, osobitě zpracované, místy hypnotické, s dechberoucím způsobem podanou výpovědní hodnotou. Nolan je na tvůrčím vrcholu teď. Villeneuve se teprve rozcvičuje. V takovémhle obsahovém formátu měl být technicky opulentní Interstellar. (12.11.2016)