Režie:
Eric RohmerScénář:
Eric RohmerKamera:
Néstor AlmendrosHudba:
Guy RobertHrají:
Fabrice Luchini, André Dussollier, Marie Rivière, Pascale de Boysson, Guy Delorme, Arielle Dombasle, Marie-Christine Barrault, Michel Etcheverry (více)Recenze (8)
(Když se mluví o francouzské nové vlny, by jména jako Godard a Truffaut být první, kdo se přijde na mysl. A přesto, zjistil jsem, že je to právě tato silně podceňovaný režisér, Eric Rohmer, který je asi nejlepší ze všech. Rohmer filmy jsou jedinečné.) [Jak pravil. A možná také ne. Překvapení, očekávaje za 2. Vtipné, originální a (rozkošně) ujeté.] Viděno na Nově ve 20 hodin na Boží hod vánoční v originále s anglickými titulky, tentokráte místo Mrazíka a Pricezny ze mlejna. ()
Pokud vás aspoň trochu oslovuje gotická malba nebudte zklamáni, což neni překvapivé. Co by ovšem málo kdo čekal, je, že film je plný skvělých hlášek - od popisu sobouje, kdy vypravěč naráz řekne, že vás tím nebude zdržovat, hop a už poražený rytíř prosí o milost. Či výborné prohlášení: "Gawain je jméno mé. Nikdy jsem jej nezatajil byl-li jsem dotázán ani jsem jej nikdy nevyslovil nejsa dotázán." (příbližný překlad z angličtiny) Komu by se snad nedařilo zachytit se v průběhu filmu, vypaltí se vidět alespoň konec, nádherné zpracování pašií z Vulgaty. ()
Naprostý filmařský úlet, jehož formu někteří pravděpodobně nevydýchají, což jsem zažil na vlastní kůži při projekci na LFŠ. Rohmer totiž celý film pojal jako raně středověké obrazy a rezignoval na jakoukoliv proporčnost. Stromy jsou placaté, vyrobené z jednoho kusu překližky a stejně vysoké jako lidé, herci stojí před hradem, který je jen o málo vyšší, při dialozích vidíme tváře herců zásadně z profilu, zatímco jejich těla jsou natočená čelně k divákovi. U nepřipraveného diváka to může vzbudit úsměv, je to nezvyklé, ale je to pozoruhodné. Když k tomu připočtu dobové písně, je výsledný dojem takřka perfektní. Ale na Nově to pravděpodobně nikdy neuvidíte :o) ()
Rohmer se pustil do oživení středověké knihy opravdu se vším všudy - kromě textu totiž ve velké míře reinkarnoval i vše ostatní, co patří ke středověkému kodexu, tedy iluminace. Vskutku jedna z nejvěrnějších filmových adaptací literární předlohy...(k níž je přidáno i typické dobové vypravěčství, jaké panovalo při tehdejších hostinách, kde se tyto příběhy reprodukovaly.) Ve věrnosti předloze tkví ohromná zásluha tohoto filmu, nicméně z něj možná paradoxně plyne i moje hlavní výtka filmu: myšlenková hloubka děje je zkrátka na úrovni epiky 12. století, je to zkrátka "jen" příběh o rytíři, místy plochý jako obrazy předrenesančního malířství, neznajícího perspektivu. V tom se film liší od jiného filmu na motivy Chrétiena de Troyes, který vznikl jen o čtyři roky dříve a natočil ho jiný francouzský velikán, tedy Bressonova "Lancelota od jezera" (1974). ()
Po Monty Python and the Holy Grail a Bressonovu Lancelot du Lac bylo shlédnutí třetího postmoderního zpracování jedné z artušovských legend radostnou povinností. Protože neexistuje nějaké kanonické ukotvení příběhů rytířů kulatého stolu a žádné příběhy z nich nejsou posuzovány jako "nesprávné či nehodné", jak je tomu třeba v případě Nového zákona, kde některé texty byly vyřazeny jako apokryfní a jiné jsou identifikovány jako falsa, mají tvůrci opírající se o ně skutečně volné pole působnosti, aniž by narušili pojem "rytířství, chivalry", který má dnes samozřejmě jiný význam než za Artuše. A všechny tři mají také mnoho společného, přestože jsou naprosto různé. Různá je v podstatě pouze jejich stylizace. Stejný je jejich tvůrčí akt, podlehnutí látce, ba i určítý nostalgický pocit ztráty. Každopádně je všechny tři můžeme směle zařadit do "Artušovského kodexu", protože to jsou filmy rytířské. - Pokud znáte jěště nějaké "artušárny", u kterých není poznámka animovaný, akční, komedie nebo válečny, dejte vědět. ()
Reklama