Hrdina

Ambice, velikášství a megalomanie, nic z toho není Zhangovi cizí, ale přitom nějak zapomíná na své postavy. Neustálé zpochybňování jednotlivých příběhů neústí nic v jiného, než ve zkratkovitě vykreslené charaktery všech dotyčných, které pozbývají poslední šance na ztotožnění s divákem (čili se mnou). Film, jak nejlépe vypéct císaře, se u mě nakonec zvrhnul na film, jak nejlépe vypéct diváka. Asi jsem se měl posadit na zadek z efektních bitek a vymazlených záběrů, ale bylo to asi tak stejný zážitek, jako když se člověk bez řidičáku dívá hodinu a půl na to, jak neustále dokola jezdí tucet aut značky Ferrari. (25.01.2008)

Ying xiong (jak se to čte a co to znamená?:) aneb kvalita made in china. Jeden příběh z několika úhlů pohledu. Děj je sice řídkej jako nárazový průjem, ale tak famózně natočen, že neodolám. Hrdina je pro mě nejstravitelnější film z podobné řady filmů, které se snaží povýšit čínská bojová umění, proto, že obsahuje nejméně zlaté barvy na plátně. Mám abnormální averzi vůči všemu, co pochází z Číny a má zlatou barvu, ale Hrdina sází na famózní styl, skvělou hudbu a ani jednou neklopýtne. Oceňuji. (11.10.2008)

Nevidět "Hrdinu" v kině, asi bych alibisticky zůstal na lepších čtyřech hvězdičkách. Dlouho jsem čekal na to, až se mi tenhle film dostane do ruky a dlouho jsem odkládal všechny pokusy ho získat nebo si ho jen půjčit. Ovšem nabídce místního multiplexu se už odolat nedalo...Začnu srovnáním, kterému se tady nevyhnula většina uživatelů - "Tygr a drak" je i v mých očích lepší, nebo lépe řečeno - osobnější. Jenže "Tygr a drak" je naprosto dokonalé dílo a svým filosoficko-poetickým záběrem se vymyká všem podobným snímkům. Přesto ani na "Hrdinu" v životě nezapomenu. A důvod je jednoduchý - "Hrdina" zhmotňuje všechno, co jen film dokáže. Velkolepá, emotivní podívaná, která vás s naprostou samozřejmostí přenese do neomezených končin fantazie a dovolí vám zapomenout na okolní svět. Při návratu z kina mi město připadalo strašně, strašně šedivé a obyčejné...Po formální stránce je "Hrdina" uměleckým dílem - barvy, hudba, zvuk, choreografie, kostýmy - to vše tvoří jednolitý, geniálně promyšlený a úchvatný celek. Navíc se může opřít o propracovaný scénář a rafinovanou strukturu vyprávění. A také skvělé herecké výkony všech zúčastněných...Mimochodem, k té kontroverzi - napadlo vás, že kdyby v Číně nikdy žádný komunistický režim nebyl a Zhang Yimou by "Hrdinu" natočil do detailu stejně jako to udělal, že by byl naopak všemi poplácáván po ramenou, jaké že to morální poselství svým filmem nabídl?! Ale na to klidně zapomeňte - a "Hrdinu" prostě berte s otevřenou myslí. Pak se dočkáte komplexního zážitku. Takhle totiž vypadá filmové umění. (08.11.2006)

Podobné hrátky se způsoby vyprávění byly přesně tím, co mi svého času chybělo v Klanu létajících dýk a co z Hrdiny dělá i něco o kapku rafinovanějšího než jen sled překrásných obrázků. V podstatě jednoduchý koncept dvou vypravěčů a tří verzí jedné situace umožňuje nejen donekonečna opakovat souboje v pokaždé jinak zabarvených lokacích, ale také měnit pohled na dění, vykreslovat postavy a má koneckonců vliv i na vizuální podobu snímku; jak směřujeme od původních smyšlenek k jádru věci, mění se i původně ultrahypersuper stylizované wuxia scény záhadně se chovajícího listí a odrážení tisícovek šípů pomocí kusů látky na “realisticky” přijatelnější souboj na meče v poušti. Od letmého náčrtu malicherných a malých postav se zamíří k prokreslenějším, lidštějším a zároveň vznešenějším charakterům (jejichž vztahy nabývají v závislosti na poznávání pozadí události jemnějších rysů), od jednoznačnosti ke komplexnosti, od stereotypního motivu pomsty k „vyšším zájmům“, a to v přímé úměře k tomu, čím blíž jsme pravdě. Jestli něco přežije svou dobu, tak to dle mého nebude příliš učesaný, dějový a v podstatě jednoduchý Tygr a drak, ale právě Hrdina. (05.12.2008)

Uhrančivý snímek, který spojuje poklidně plynoucí (tempem takřka harmonickou) orientální legendu o vzniku jednotné Číny a strhující vizuální styl ala Matrix. Narozdíl od efektní západní produkce jsou však bojové scény pouze jednou z mnoha složek a boj v příběhu má více rovin. Nejedná se o smrtící balet, v němž hrdina potírá zlo, nýbrž o jakýsi druh duchovního dialogu, v němž jsou zbraně jen prostředkem poznání, že nejmocnější zbraň je žádná zbraň. Zhang podal svůj snímek po výtvarné stránce naprosto strhujícím způsobem, emoce se spíše než v myticky strnulých postavách zračí v barvách a živlech (oheň, voda, vzduch i zem jakoby vyadřovaly pocity za hrdiny). Velmi se mi zamlouvá "jing-jangové " ladění příběhu, kdy zlo i dobro jsou neoddělitelně spjaty ve "Svět" a hrdina není tím, kdo ve jménu dobra porazí zlo, ale tím, kdo pochopí Svět a podstoupí oběť. Hrdina svým celkovým laděním a atmosférou sugeruje orientálně vyrovnaného ducha a precizní hrou se symboly se řadí mezi snímky, které nejsou jen záležitostí rychlého meče, ale i záležitostí myšlenky. Škoda, že ta se po přehnaně přímočarém úvodu příliš uzlí v retrospektivách a verzích minulých dějů, ale její pointa přichází přesně včas a vyznívá právě tak, jak vyznít má... Jasně a nepodbízivě. Byť je tedy Hrdina v některých aspektech velice západním filmem (místy možná trochu porušil dobrou míru), celkovým vyzněním je velice exotický a východní... A rád se k němu za čas zase vrátím. (06.04.2004)