Fénix

Velké překvapení od německých sousedů. Nádherný film, děj je dost zajímavý, ale podstatné je dočkat se závěrečné scény, ta rozhodně stojí za to. Jak už jsem kdysi u nějakého díla říkal: "Kdyby někdo nevěděl, jak se dělají dokonalé závěry, tak se podívejte na tohle." Jako třešnička na dortu mi chybí už jen, že to není podle skutečné události. ... ČSFD projekce MK (20.02.2015)

Rovnou to mohli pojmenovat Das Schwindelgefühl sakumprdum, jelikož inpirace u "však-vy-víte-čeho" je neoddiskutovatelná. A na škodu, protože od scény "poprvé v Johnyho brlochu" to namísto tenze mezi postavami docílí přesně opačného účinku; tedy učebnicového nalajnování děje k jedinému možnému rozuzlení. A tam to také bez jakýchkoli překvapení o hodinu později v poklidném tempu rutině dorazí. Funguje to tedy především díky úvodní třetině a ústřední dvojici (v níž on je nepřiznaný německy hovořící levoboček Russela Crowea). I tak to je solidní "hitchovina", které to však paradoxně více sluší v linii "konečně jiné uchopení tématu vyrovnávání se s návratem z koncentráku a poválečné identity německého národa", kdy to ve vší své subtilnosti, náznacích a nevyřčenosti umí být neporovnatelně působivější než v té žánrové poloze. (20.02.2015)

Fénix se rodí z popela spálených kostí v plynových komorách. Kolik popela je třeba na zrození jednoho Fénixe? Na závěr si nicméně nezazpíváme "Speak Low", ale Weillovu a Brechtovu "Surabaja Johnny" v anglickém překladu: "Surabaja Johnny, tohle má být konec? / Surabaja Johnny, co přehluší bolest? / Surabaja Johnny. pálí to jak rána / Nemáš srdce, Johnny, a já tě mám tak ráda." ... Mnoho příběhů je podobných, některé téměř totožené, některé zaměnitelné, jiné mají stejnou pointu. Tohle je jeden z nesčetných příběhů židovských navrátilců z KZ. Dalo by se o něm hodně napsat, ale cosi mě drží na mezi zdrženlivosti. A tak z vlastní nouze použiji cizí postřeh (Marigold *****): "Příběh se sice na několika místech ocitá na hraně vykonstruovanosti, ale scenáristická schopnost vzdát se meolodramatických tahů a v literárních dialozích (i obrazech) udržet život i významovou dynamiku neselže. Finále pokládám za brilantní ukázku toho, jak se staví v nejlepším smyslu tradiční katarze..." Pozn.: Spatřeno znovu po půl roce: zvýšeno hodnocení o *, a přece jen si raději zazpíváme Speak Low: "The curtain descends, ev'rything ends too soon, too soon..." (15.02.2017)

Dobrá zpráva: Už dlouho jsem se u německého filmu tak nezasmála. Špatná zpráva: A, sakra, ono je to jakože drama?! Zajímavé, že Hitchcock podal stejné téma návratu zdánlivě mrtvé ženy věrohodněji, přestože příběh Vertiga je mnohem mysterióznější, než německá varianta o koncentráku. ___ Představitelka hlavní role hraje výhradně tím, že třeští oči. Ve stručnosti se to dá vyjádřit úslovím: Poulí oči jako kocour, když se.e do řezanky. A takhle to jde celý film. Vedlejší postavy příběhu jsou absolutně nerozehrané. Jejich odchody z filmu násilné a nepřesvědčivé. Snímek má problém i s filmovým časem, když hrdinové odcházejí na procházku za soumraku a vracejí se za denního světla, přičemž má jít jen o malé podvečerní protáhnutí, nikoliv o noční přechod přes Alpy. ____ Hrdinova lest je uboze vymyšlená a to, že mu nedochází, kdo ta žena před ním ve skutečnosti je, může zdůvodnit leda hluboké válečné trauma, které mu způsobilo měknutí mozku. ____ Ač se to tváří tajemně a sofistikovaně, je to smích vzbuzující paskvil. (11.03.2015)

Krásný film, jehož závěr mě emočně hodně zasáhnul. V paměti dosud chovám režisérův předchozí film Barbara, který se mi rovněž nesmírně líbil. Snad není od věci oba filmy porovnat - oba se odehrávají v Německu a jejich hlavní postavou je výrazná žena, s níž se osud zrovna dvakrát nemazlí. Fénix se vrací více do minulosti a stejně jako v Barbaře v něm hlavní role ztvárnili (herecky excelentní) Nina Hoss a Ronald Zehrfeld. Děj filmu se asi trochu zdráhá uvěření - těžko si představit, že by manžel nepoznal svou ženu - mj. po hlase - ale právě o to působivější je to finální rozuzlení. Výjimečný divácký zážitek, který budu z hlavy dostávat dlouho. UPDATE 22.2.2020 - Na podruhé se mi tam sice trochu vkrádala nuda, ale ta závěrečná scéna je prostě tak úchvatná, že stojí za to si ni počkat - cítil jsem u ní vyloženě vítězoslavné zadostiučinění, protože to končí přesně tak, jak si člověk celou dobu přeje - a takové filmy mám rád. (21.02.2015)