Mzda strachu

Clouzutova Mzda strachu byla jedním z mála případů, kdy i já, se svou zálibou ve filmových návratech do dávných zákoutí minulého století, jsem se poměrně bál podívat se na "starý" film. Mohl za to novší Friedkinův remake, po jehož zhlédnutí jsem si moc nedokázal představit, že něco tak akčně strhujícího mohl někdo natočit již pouhých 8 let po válce. Bál jsem se nicméně zbytečně. Cesta přes rozpadající se most uprostřed bouřky ani minimalisticky zachycena příprava výbuchu se tedy nekonala, ale pominu-li dva nebo tři Friedkinovy specifické kultovní scény, původní verze Mzdy strachu pak u mne vyhrává na celé čáře. Bavila mne nepřetržitě od samotného začátku (zatímco Friedkin mne tenkrát spočátku nějakou dobu dost nudil), s vývojem dramatické situace nabírala pomalu neskutečněj "drajv", kdy mi chvílemi rovněž tuhla krev v žilách a závěr v tomto případě též považuju za lepší. Je zajímavé, že Montandovi jsem od počátku fandil a témeř se nemohl dočkat, kdy se mu konečně podaří vyrazit od volantu senilního Vanela (nic proti němu jako hercovi :)), a neuvědomil si ani na chvíli, k jaké tragedii může akční povaha hlavního hrdiny plného odvahy a života (v protikladu k zbabělému, ale přeci jen možná vhodně opatrnému postaršímu muži) dospět. O to větší překvapení v závěru, který lze vnímat jako parodox, ale pokojně z jiného úhle pohledu i jako notný důsledek nerozvážného charakteru... Za mne výborná dobrodružná "chlapácká" jízda, která navíc ve správných chvílích nepostrádala ani notnou dávku psychologie. 95% (28.05.2020)

Málokdy se stane, aby remake filmu byl stejně dobrý, jako jeho originál. Dovolím si tvrdit, že v případě Mzdy strachu to platí. Clouzotův originál i Friedkinův remake jsou oba výborné filmy, mají mnoho společného a zároveň nabízejí momenty, díky kterým mají v kinematografii oba své pevné místo. Obě Mzdy strachu předkládají svojí nejslabší (či nejnudnější) část ve svém úvodu. Expozice je opravdu dlouhá, postupně diváka seznamuje s postavami a je docela možné, že děje neznalého diváka by mohla odradit. Zpětně je však jasné, že přehnaná délka expozice slouží zbytku příběhu a dostává diváka velice blízko postavám. I ona má v ději tedy své důležité místo. Druhá část (tedy ta, kvůli které na to každý kouká) přichází opravdu s nervydrásající podívanou, při které s přehledem propotíte triko. Tak jako má Friedkinova verze své nezapomenutelné momenty ve scénách se spadlým stromem a především s provazovým mostem, tak i Clouzot s obdivuhodnou suverénností servíruje sekvence, na které budete dlouho vzpomínat (odstřelování kamene, ropné jezírko). Clouzotova Mzda strachu je tak vzhledem k době svého vzniku úctyhodným filmem, který divákovi ve své druhé části nedá oddychnout. 9/10 (03.01.2018)

Dost zajímavý francouzský snímek z 50. let. Čtyři řidiči se dobrovolně přihlásí na převoz nebezpečného nákladu. Vezou náklaďáky plné nitroglycerinu. Na cestě je čeká mnoho nástrah, ale se vším si poradí. Je to dost napínavé a na svou dobu i výpravné. Napětí stoupá a vzájemné sympatie jdou díky vidině snadného výdělku stranou. Podaří se jim tento náklad dovézt až do cíle? "Film má i americký remake. Jsi srab!'" (20.09.2020)

Bezpáteřní Mario, zbabělý Jo, charakterní Bimbo a sympatický Luigi. To jsou členové dvou posádek nákladních vozů, kteří mají velmi nebezpečný úkol. Jejich charaktery se během dlouhé cesty mění a to je, společně s atmosférou, asi to nejcennější na tomto časem prověřeném filmu. Moje hvězdy jsou především za napínavou druhou polovinu snímku, skvělou kameru a hlavně za scénu u ropného jezírka či velmi nečekaný a zajímavý závěr. Poctivá klasika. (15.07.2011)

Já nějak ty psychologké studie moc nemusím. Ať je to There will be blood nebo Poklad na Sierra Madre, všechno jsou to dvěhvězdičkové záležitosti. Tady dám o jednu víc za to, že i přes délku jsem se ani sekundu nenudil a filmařsky nemám co vytknout. Atmosféra dobrá, ale zase takový dojem to prostě nezanechalo. Ono pokud jsou vám všechny postavy šuma fuk a k žádné si nevytvoříte vztah ani po dvou hodinách, tak je něco špatně. Yves Montand byl slušnej, ale u konce mi byl dost nesympatickej. Charles Vanel a la "Džo" byl na granát od začátku do konce! Celkově mi chování postav nesedlo, přišlo mi to hodně nereálné. Například vyhrocený spor v restauraci. (22.08.2008)