Válečné hry

Mohl by středoškolský hacker rozpoutat válku? 1) A strange game. The only winning move is not to play. Toto poselství, zvláště v době studené války neobyčejně působivé a pravdivé, je největším přínosem filmu, natočeného podle klasických schémat žánru. 2) S hravým počítačem raných osmdesátých let se kamarádí přitažlivý Broderick (21 let) ve své druhé, tuším, filmové roli kapku odrostlého středoškolského studenta. (15.03.2009)

Skvělý retro kousek, který sice v jistých ohledech značně zestárl, nicméně i tak působí stejně dramaticky, napínavě a v jistém ohledu i aktuálně. Jaký šok musel vyvolat v letech, kdy o hackování téměř nikdo ve vlivné vrstvě nevěděl, ani nechci pomyslet. V tomto ohledu byl tento snímek průkopníkem ve svém žánru. Dneska už se můžeme smát technice, která zde hraje důležitou roli, ale možná právě proto je tento film stále tak aktuální, protože dnes daleko více než dříve jsme propojeni moderní technikou. Pravda, daleko lépe zabezpečenou. Takže vlastně toto sci-fi již dnes by ani za sci-fi nemuselo být, ale za thrillerem, který zobrazuje možné variace naší ne tak vzdálené budoucnosti. Velká pochvala tvůrcům a charismatickým hrdinům ve všech rolích. Vždy se rád podívám na film, který nenapsal pitomec, ale člověk, který (a zde to platí dvojnásobně) dobře rozuměl tomu o čem píše pro koho a jak. A tady se sešel rovnou celý schopný tým filmařů. Takže doporučuji! 80% (16.07.2018)

Brrr, v kontextu diskusí o umělé inteligenci jsou letos čtyřicetileté VÁLEČNÉ HRY ještě mrazivější dílo než kdy dřív - a zároveň pořád stejně skvěle vyprávěný film. ___ Na rozdíl od trochu učelově negativistického TERMINÁTORA totiž do popředí nestaví (čapkovskou) otazku, zda si umělá inteligence uvědomí sama sebe - a v důsledku toho logicky zničí lidstvo, ale zda umělá inteligence vůbec kdy pochopí rozdíl mezi důsledky svých rozhodnutí v rámci simulace a v reálném světě. ___  Je to zatraceně nepříjemné sledovat, což je samozřejmě dáno hlavně hrozně chytrým vyprávěním na třech doplňujících se osách: podmínky (příběh o ztrátě víry systému v lidská rozhodnutí), příčiny (příběh nadšené technofilie bez vědomí rámců), rámce (příběh o technofilovi, který si ty rámce již uvědomil, ale ztratil víru v systém). ___  První příběh o konfliktu vojáků a ajťáků vytváří podmínky pro příběh druhý (který začíná až v patnácté minutě). Druhý příběh mladičkého hackera pak ústí v příběh třetí (začíná v sedmdesáté páté minutě). Všechny tři příběhy se pak potkávají v extrémně chytře vystavěném finále, které začíná přesně v devadesáté minutě a má navzdory smrtícímu deadlinu podobu překvapivě seriózní intelektuální, psychologické a etické disputace. ___  Filmaři přišli s nečekane komplexní soustavou pozoruhodně načrtnutých postav, ze které jako omezení fach/idioti vycházejí jen agenti FBI, kteří nicméně plní čistě funkční roli dostat hrdinu k důležité postavě a pak ji od ní zase oddělit. Na tom všem je skvělé, že jakkoli šílená se zápletka o počítači, který (bezmála) rozpoutá třetí světovou válku, může zdát, všichni jeho protagonisté jsou nebanální, a přitom lidsky uvěřitelné postavy.  ___ Díky tomu VÁLEČNÉ HRY podle mě dodnes fungují pro běžné dospělé publikum, pro mladé publikum i jako mrazivý myšlenkový experiment. Parádní film. Ba ještě paradnější, než se zdá! (26.12.2023)

Vztyčený ukazovák Válečných Her byl ve své době asi mnohem působivější než dnes, ale jak můžete vidět kolem sebe, spoléhání se na počítačové technologie začíná přinášet své negativní plody i v dnešním každodenním životě (a nemluvím jen o "chudých duchem", co podle navigace sjedou do jezera, ale hlavně o těch, co si bez IDOSu nenajdou odjezd vlaku, a kdyby jim kasa neukázala kolik mají vrátit peněz, museli by sáhnout pro kalkulačku). Jistě, strategické obranné systémy může dnes řídit nějaká šílená umělá inteligence, ale děj filmu se točí jen a pouze kolem toho, že se v globálním měřítku musíte spolehnout na strojové pozorování namísto "vlastních očí", a že výstupy z tohoto pozorování mohou být naprosto falešné (a je jedno, jestli kvůli WOPRu nebo třeba severokorejským hackerům, kteří cíleně mají ty falešné vstupy vygenerovat). Nečekejte žádnou strhující akci, ale pokud se dokážete jako harcovníci HD grafických rozhraní nesmát tomu, co na poli techniky uvidíte v tomhle přes třicet let starém snímku (já se nesměju), můžete si užít takovou ne velkou, ne malou, laicky přístupnou porcičku filozofování o osudu lidstva, realistické nakládání s mladíkem, který se "jen tak pro zábavu" dostal do ARPANETu (nebo kdo ví co to bylo), samozřejmě taky o pár let mladší slečinku z Číslo 5 Žije, vyloženého cucáka Matthew Brodericka, a hlavně vynikajícího a pro nějaké to "fuck" daleko nechodícího generála Barryho Corbina. Tenhle člověk je velitel, jaký se na plátně dokonale vyjímá, a zastiňuje všechny ostatní. Docela mě zaujala i hudba, která velmi dobře dokreslovala atmosféru filmu a k mému překvapení to nebylo dílo žádného z velkých jmen filmové hudby (podezříval jsem chvílemi Jerryho Goldsmithe). Takže, i po těch letech jsem pro červenou zónu, a jsem ochotný se podívat ještě někdy znovu. 70% (06.09.2014)

Ještě dříve než se v Cheyenne Mountain komplexu utábořilo velitelství Hvězdné brány (Stargate Command) se v Colorardu zahnízdilo operační středisko NORAD (North American Aerospace Defense Command). Na počátku osmdesátých let byla studená válka v plném proudu a není divu, že se dalo pár chytrých hlav dohromady a tak se američtí politici, vojáci a vědci rozhodli svěřit plánování a provedení jaderné odvety do pomyslných elektronických rukou super počítače WOPR. Zatím v Seattlu si středoškolák David (Matthew Broderick), nadšenec do videoher a počítačů, který má problém s autoritou a biologií, užívá strasti i slasti mládí. Jeho snaha získat přístup k ještě nevydaným počítačovým hrám ho dostane do velkých potíží. Náhoda chce, že se mu podaří najít zadní vratka do WOPRu a spustit válečnou simulaci. Nevědomky tak odstartuje proces, který může vést k rozpoutání třetí světové války. Víc jak třicet let stará technika může vzbuzovat úsměv, ale silné protiválečné poselství a obava z toho s jakou důvěrou vkládáme moc do umělé inteligence, dává filmu Johna Badhama jasný přesah. První půlka vyprávění je dětsky naivní, ale vše se rychle překlene do vcelku napínavé druhé poloviny, kde není nouze o pasáže, kde doslova mrazí. Nostalgická podívaná, která má své nezpochybnitelné nadčasové kvality. (02.07.2014)