Válečné hry

Brrr, v kontextu diskusí o umělé inteligenci jsou letos čtyřicetileté VÁLEČNÉ HRY ještě mrazivější dílo než kdy dřív - a zároveň pořád stejně skvěle vyprávěný film. ___ Na rozdíl od trochu učelově negativistického TERMINÁTORA totiž do popředí nestaví (čapkovskou) otazku, zda si umělá inteligence uvědomí sama sebe - a v důsledku toho logicky zničí lidstvo, ale zda umělá inteligence vůbec kdy pochopí rozdíl mezi důsledky svých rozhodnutí v rámci simulace a v reálném světě. ___  Je to zatraceně nepříjemné sledovat, což je samozřejmě dáno hlavně hrozně chytrým vyprávěním na třech doplňujících se osách: podmínky (příběh o ztrátě víry systému v lidská rozhodnutí), příčiny (příběh nadšené technofilie bez vědomí rámců), rámce (příběh o technofilovi, který si ty rámce již uvědomil, ale ztratil víru v systém). ___  První příběh o konfliktu vojáků a ajťáků vytváří podmínky pro příběh druhý (který začíná až v patnácté minutě). Druhý příběh mladičkého hackera pak ústí v příběh třetí (začíná v sedmdesáté páté minutě). Všechny tři příběhy se pak potkávají v extrémně chytře vystavěném finále, které začíná přesně v devadesáté minutě a má navzdory smrtícímu deadlinu podobu překvapivě seriózní intelektuální, psychologické a etické disputace. ___  Filmaři přišli s nečekane komplexní soustavou pozoruhodně načrtnutých postav, ze které jako omezení fach/idioti vycházejí jen agenti FBI, kteří nicméně plní čistě funkční roli dostat hrdinu k důležité postavě a pak ji od ní zase oddělit. Na tom všem je skvělé, že jakkoli šílená se zápletka o počítači, který (bezmála) rozpoutá třetí světovou válku, může zdát, všichni jeho protagonisté jsou nebanální, a přitom lidsky uvěřitelné postavy.  ___ Díky tomu VÁLEČNÉ HRY podle mě dodnes fungují pro běžné dospělé publikum, pro mladé publikum i jako mrazivý myšlenkový experiment. Parádní film. Ba ještě paradnější, než se zdá! (26.12.2023)

Snímek WarGames je velmi často zmiňován v knize "Ready PLayer One", či se o něm zmiňují moji oblíbení recenzenti a kritici, přičemž ho v drtivé většině případů i vřele doporučují. A jak tento snímek z roku 1983 v mých očích dopadl? Inu, v rámci svých možností více než dobře. Režisér John Badham totiž stvořil vcelku realistický obrázek toho, jak moc je snadné ztratit vše, když dohled na jadernými zbraněmi svěříme jednomu superpočítači, navíc neschopnému odlišit hru od reality. Za zmínku rovněž stojí i herecké výkony, z nichž razantně vyčnívá mladý Matthew Broderick. Co tedy dodat na závěr? Snímek WarGames Vám mohu vřele doporučit. Jedná se totiž o svěží filmařinu, jež ani po téměř čtyřiceti letech neztrácí nic na své hravosti, a především finálním poselství. Tohle se zkrátka moc povedlo. Skvělá práce! „A strange game. The only winning move is not to play. How about a nice game of chess?“ (19.01.2020)

Dost atmosférický thriller, který musel byt v době vzniku vyloženě mrazivý. Studená válka v plném proudu, strach z jaderných raket a důstojníci sedící za stolky nad tlačítky, jejichž stisknutí mohlo znamenat konec světa. Do toho první nedokonalé prototypy počítačů, kterým vlastně pořádně nikdo nerozuměl a přesto se na ně spoléhalo více, než bylo zdrávo (a zrovna tahle myšlenka je navíc dost nadčasová). WarGames je z dnešního pohledu uvěřitelný především v kontextu k tehdejší technologii, jinak je samozřejmě dost naivní (a to i pokud pominu mladého teenagera počínajícího si jako MacGyver). Samotný film je napínavý, dobře ozvučený a nechybí ani trocha romantiky (na mlaďoučkou Ally Sheedy radost pohledět). Navíc je to jeden z mála filmů, kde hackování nepůsobí úplně stupidně. (20.10.2016)

I přes své stáří skvěle odsýpající kultovka s výbornou hlavní dvojící (škoda, že už se teď Matthew Broderick prakticky v ničem neobjevuje, v minulém miléniu válel). Jako malej jsem o film bohužel ani rámcově nenarazil, o to víc jsem si ho užil nyní po více než třiceti letech. (30.09.2018)

Zajímavá filmová hříčka na oblíbené téma: Co kdyby. Na povrchu poutavý, nenáročný a zábavný film, ve skutečnosti varovná fikce před závažným vztahem umělé inteligence a technologie versus lidská mysl a její činnost. Zatímco si však v letech 80. mysleli, že počítače mohou být nakonec zhoubou a oním faktorem, který způsobí katastrofický omyl, tak v dnešním novém tisíciletí je to právě naopak. Co se týče katastrof všelijakého druhu, tak nejpravděpodobnějším původcem je omyl lidského faktoru nikoli počítače. Úsměvné, že? The only winning move is not to play... (31.01.2007)