Green Room

Tohle nebude sedět každýmu. Pankáči svádí krvavý boj proti náckům ve filmu, jehož dobrá půlka se odehrává v jedný zavšivený místnosti. A navíc je to poměrně blbý, protože obsahuje celkem dost logických propastí ve velikosti Macochy. JENŽE... je to taky slušně zahraný, místy až nechutně tísnivý, se skvěle nakopnutým tempem a hlavně s výrazným explicitním násilím. S tím se sice tolik nepřehání, ale když už k té brutalitě dojde, je nesmírně intenzivní a přitom má stále základ v realitě (třeba jako Eden Lake). Humor se mihne jen zřídka a to spíš v podobě hlášek (třeba "Simon & Garfunkel"). Takže nakonec až nečekaně mrazivej vál, co zároveň poslouží i jako malý rozloučení s Yelchinem. (03.07.2016)

Po Blue Ruin jde o krok zpět. I v případě, že bychom k filmu přistupovali jako k béčkové vyvražďovačce ze staré školy (promyšlená práce kamery namísto snahy o syrový dokurealismus, „rukodělné“ gore efekty namísto CGI), nikoli jako k metaforickému komentáři společnosti rozdělené na ultrapravicové psychopaty a levicové anarchisty. Pomalé budování napětí, na němž byl předchozí Saulnierův film postaven, se tentokrát nekoná. Ve filmu, který celý působí, jako kdyby jej někdo psal za pochodu, totiž žádné není. Nemá, z čeho by plynulo. Mechanickému řetězení útoků a protiútoků předchází uspěchaná expozice, během které se o hrdinech nedozvíme dost na to, abychom si zapamatovali jejich jména, natož, abychom se o ně začali zajímat a posléze strachovat. Zatímco v Blue Ruin sloužila minimalizace psychologického prokreslení postav a zatajování určitých informací napínavosti příběhu, tady je to projev bezradnosti při naplňování zrádně jednoduchého konceptu. Následné orgie násilí, jehož odůvodněnost není oproti Blue Ruin nijak problematizována, vám možná párkrát zvednou kufr (samoúčelně šokantní rozříznutí břicha), ale emocionálně zasáhnout nedokážou. Postavy na obou stranách bytelných dveří se krom toho chovají jako idioti příliš často na to, aby šlo o vítané ozvláštnění „dobývacího“ schématu, jak jej známe z Rio Bravo nebo jeho remaku Přepadení 13. okrsku. Chyby se smrtelnými následky dělají jak civilisté, tak „vojáci“, čímž jsou mezi oběma skupinami setřeny rozdíly a Patova na pokračování vyprávěna historka postrádá zamýšlenou rezonanci. Nejnešťastnější je, že postavy svých zvýhodnění, ať už je to nabitá zbraň na jedné straně, či početní převaha na straně druhé, nejsou schopné využít v zásadě jen kvůli tomu, aby mohla být stopáž uměle natažena na hodinu a půl. Kdyby činily smysluplnější rozhodnutí, film by byl zřejmě kratší, ale zároveň podstatně dravější. Veškerou syrovost rozmělňují retardované (a retardující) dialogy, snažící se neúspěšně vyvolat dojem, že kolem a kolem vzato nejde jen o to, kdo koho zabije jako první. Postavy jsou přitom nuceny volit komplikovaná řešení (proč používat střelné zbraně a armádu, když můžu dovnitř poslat dva chlapy s kudlami) právě a jen proto, aby se mohlo umírat postupně a bolestivěji. Green Room v důsledku není ani opojně jednoduchou žánrovkou, ani „něčím víc.“ 45% (11.07.2016)

Nazi punks fuck off. Drželo mě to za nohu jak pitbull a ke konci zesilovalo stisk. Řídí se to jedinou logikou, a to logikou stupňovaného napětí. Logický obvody vypínám, tenhle film je všechno, co od slasheru čekám. Skvělé postavy, atmosferické prostředí, vyžehlený záporák a intenzivní "herní" finále. Pointa brilantní. Baví mě na tom každý detail. DIY garážová libůstka s řádně vohuleným kombem. Asi vůbec nejlepší Yelchinova role. (06.01.2017)

První polovina, kde se téměř nic neděje mi až tolik nevadila. Mělo to celkem dost tvrdou atmosféru už od začátku a po příchodu skinheads, to bylo ještě tvrdší. Scéna s rukou vynikající, pár rozkousaných obličejů, rozříznuté krky a prostřelené hlavy, no klidně to mohlo být ještě o stupeň brutálnější. Dalším plusem je dost pekelné prostředí a hodně zajímavých a známých tváří, kdy mě nejvíc překvapila Imogen Poots, o které jsem dopředu nevěděl, že zde hraje. Jop, solidní podívaná. (17.09.2018)

From Dusk Till Dawn, akorát s tím rozdílem, že upíry vystřídali skinheadi.. Saulnier nabízí všem, „who gives a shit“, přímočarou žánrovku v křiváku Dead Kennedys a jejich přeškrtnuté svastiky, přičemž oproti podobným eliminačním partům dodává přidanou hodnotu v podobě hmotných postav, nevyzpytatelnosti a reálného pocitu ohrožení. Kazy na logice lze přisoudit aktivování módu paniky, ale stejně před drajvem, špinavostí, šibeničním humorem a explicitním násilím ustupují do rozlitým pivem zapáchajícího šera. Některé možná překvapí, že profesor Xavier, krom toho, že vesele chodí, je i pěkná neonacistická svině, mě však zaujal strachem i odhodláním naplněný výkon Stewartova kolegy ze Star Treku. Docela by mě zajímalo, jakou kapelu by si vzal A.Yelchin na ten opuštěný ostrov. Zrovna teď ale není vhodná doba se ho ptát.. (13.07.2016)