Avengers: Endgame

SPOILERS INCLUDED: Každá mnoholetá franšíza dospívá se svými diváky a zapracovává motivy, které rezonují s jejich aktuálním věkem. Stejně jako Harry Potter se posunul od dětské dobrodružky k teenage úzkostem a rozervanosti, tak i marvelárny za těch 22 bijáků pokročily. Jenže je spíš úsměvné, že onou vyhlíženou kulminací je taťkovo kino ve spandexu. Bohužel se to netýká jen ústředního podrazu na dámském publiku v proměně fyziognomie hlavního fešáka celé série, ale především ústředního motivu Endgame. Je hezké, že se určitá část mužských diváků hrdě přiznává, jak ronila slzy, ale je to vskutku doklad jejich domnělé citlivosti, nebo dokonce kvalit filmu? Nemáme tu spíše co dočinění s tím, že tvůrci vyhmátli bolístku současné krize maskulinity, kde si muži sami na sebe upletli bič v podobě přijetí diktátu, že mají zaopatřit rodiny a současně, že se nemají vzdávat vlastního sebenaplnění? Co to říká o naší společnosti, že kdyby v rozloučení s hrdinou zaznělo klasické "Miluju tě", bude to cílem výsměchu, ale když zazní "Neboj se, je o nás postaráno" tak mladí tatíkové a manžílci roní slzy dojetí? Také jsem si říkal, že angažování Alana Silvestriho bylo fajn pokusem sérii stižené prokletím zapomenutelné hudby zkusit dodat trochu melodického podkresu. Ale nečekal jsem, že mistrovo sebevykrádání vyústí ve zcela programově zamýšlenou celkovou kopírku Forresta Gumpa. Jenže zatímco v životě nevíte, co dostanete, v téhle bonboniéře je vše podle předpisů, bohužel včetně vývoje ve stylu tolikrát vysmívaného klišé "mám dva dny do důchodu a jako jediná postava mám soukromý život, co by se mi asi tak mohlo stát". Ale jasně, to jsou jen zapšklé řeči někoho, kdo není do série zainvestovaný jako pravověrní. Ostatně také nemůže docenit jednotlivé scény, protože nemá tu kontinuitu. Vážně? Není tenhle pseudoargument jen ospravedlňováním si investovaného času, protože mechanicky nasekané scény absolutního vypětí bez výstavby prostě nějaké vzpomínky o nic neobohatí? To, že se Iron Man hádá s Kapitánem Amerikou není o nic hlubší, než když se pomiliónté hádají vaši rodiče. Ne proto, že u obou jste je viděli projít krizí vztahu, ale proto že v obou případech jen dotyční hrají průhledné role a jednají podle automaticky přijímaných schémat. Pojďme se přestat nalhávat, že MCU je něčím jiným než geniálním vítězstvím PR nad diváky i kritikou, protože dokázalo vytvořit dojem události a unikátního zážitku z něčeho, co je do nejmenšího detailu vykalkulované nikoli odspodu osobitými tvůrci ale shora protřelými korporátními kreativci. A že to byla cesta divoká a ze začátku nikterak jistá. Pamatuje si dnes ještě někdo na Hulka? Ne toho od Anga Leeho, ale toho s Edwardem Nortonem. To byl zlomový okamžik celého marveláckého tažení, protože zde poprvé a naposled pustili z ruky otěže kreativci a přišli o kontrolu nad výsledkem, načež film smázli a Nortona kariérně pohřbili. Následovalo pak už naopak striktně kontrolované tažení jedním směrem, kde režiséři byli buďto noname skládači prednavrženého puzzle showrunnerem, nebo důmyslně vybraná jména, která se propůjčila k formování diváckého přijetí filmů dávno před premiérou jako něčeho vážného (Branagh), dark and gritty (Black) nebo svěže odlehčeného (Waititi), ačkoli všechny marvelárny jsou vždy vystavěné podle totožného kopyta. Kdokoli by se vzepřel, nebyl vůbec připuštěn, nebo promptně vypakován (Wright). V tomhle spočívá unikum, hodnota i místo v historii kinematografie tohoto mamutího počinu, bez ohledu na to, že onen domnělý král je tuze nahý, ale o to více se nakrucuje pro své fanoušky. Třešničkou na dortu jsou pak vanity závěrečné titulky, kde se hvězdy série svým obdivovatelům dokonce uvolí i podepsat. Zatímco ti praví autoři a géniové MCU si jako každý správný manipulátor užívají svou pozici ve stínu. (03.05.2019) (méně) (více)