Krátká noc skleněných panenek

Netradiční a poměrně originálně vyprávěné giallo, které musí být pro českého diváka zajímavé minimálně už díky faktu, že se odehrává v normalizační Praze (ačkoliv se budete podivovat, co tam chvílemi dělají srbské nápisy, za což mohla účast jugoslávského štábu). Poměrně malý počet vražd vyvažuje velmi zajímavé obsazení (vytknu snad jen, že Mario Adorf by si zasloužil více prostoru), Aldo Lado pomalým tempem buduje opravdu mysteriózní atmosféru a směřuje vcelku nečitelný děj do temného finále, ze kterého vám do zpěvu zrovna dvakrát nebude. Vyznění by se dalo tak trochu číst jako alegorie na totalitní režim, se kterým se Aldo Lado díky natáčení v Československu mohl velmi blízce seznámit, a Krátká noc skleněných panenek tak docela probourává stěnu mezi žánrem giallo a téměř politickým thrillerem. [LFŠ 2019] (06.08.2019)

Až na dva faktory skoro standardní, ničím výjimečné giallo. Od ostatních bratříčků se však tohle odlišuje právě nám blízkém prostředím matičky Prahy (diváci určitě poznají Staromák a Zlatou uličku) a zajímavým námětem hrdiny, který v márnici bez schopnosti pohybu čeká na pitvu, a mezitím se snaží vzpomenout, jak se do téhle situace dostal. I přes střídmou stopáž se film přesto trochu vleče a hudební veterán Morricone si zde vybral poněkud slabší chvilku. Ladovo následující "Who Saw Her Die?" mě tak oslovilo přece jenom víc. (22.07.2012)

Naprostý skvost! S pár filmy od Argenta zatím nejlepší giallo, jaké jsem kdy viděl. Chybí zde sice spousta typických prvků, ale to vám, pokud nejste nějakými radikálními vyznavači tohoto subžánru, vadit nemusí. Teď už k samotnému filmu. Velikým kladem je hypnotickou atmosférou pulzující Praha, kde se celý děj odehrává. K tomu vynikající hudba Ennia Morriconeho a dvouvrstvý příběh, který brilantně prolíná obě své roviny. Přitom každá z nich by obstála i samostatně. Vše vrcholí v démonickém závěru, který je naprosto odrovnávající. Jediným záporem je pro mě trochu moc roztáhlá a ukecaná první půlhodinka. (28.05.2014)

Vcelku průměrný mystery thriller (giallo bych opravdu neřekl), na kterém měli největší podíl Jugoslávci, což je bohužel vidět. Jednoznačné plus - Barbara Bachová (jenže divák si jí moc neužije), Morricone a PRAHA. Film postrádá pevnou dějovou linku, a tak napětí značně kolísá - místy se jeho sledování stává utrpením. Nejlepší jsou asi momenty, kdy hlavní hrdina ve svém pátrání pokročí a do příběhu se počnou vkrádat tajemné obrazy, symboly (lustr, květy, motýli) a nečekaný obsah lednice. Jenže je to málo. Vše pak má směřovat zřejmě k hlavnímu překvapení - sic - , že za podivnými zmizeními stojí záhadná sekta konající černé (satanské?) mše. Jenže orgie vyvolají místo šoku a děsu lehký úsměv na tváři. Řada filmů takové finále předvedla s větší bravurou (třeba Rosemary má děťátko). Režisér si možná proto připravil ještě jedno zakončení, které ale nešokuje vůbec. A pobavila mě jugoslávská sanitka v pražských ulicích.... Film bych doporučil jen zarytým fanouškům, jinak raději nějakou opravdu žlutou klasiku. (27.08.2014)

Raně sedmdesátkové giallo odehrávající se a částečně natáčené v socialistické Praze. No do prdele! Nejdřív to vypadá jako politicky zabarvený detektivní thriller, pak se do toho připlete lehce mysteriózní linie, přesahující politické zabarvení a vedoucí příběh někam do temnoty tajných skupina spolků a pak přijde závěr, který prostě musí potěšit žánrově rozmanité diváky. (29.02.2016)