Hostinec „U kamenného stolu“

Tak jsem se konečně na tento film podívala pořádně... A musím říct, že mě mile překvapil. Z díla dýchá klid a pohoda lázeňského městečka, jakoby se ještě mohlo(a chtělo) navázat na ducha prvorepublikové filmové tvorby(což se, bouhužel, už později příliš nepovedlo). Svérazní bratři v podáni Rudolfa Hrušinského a Svatopluka Beneše jsou ozdobou filmu, stejně jako Růžena Šlemrová či Stanislav Neumann. Ve svých pamětech Svatopluk Beneš uvádí, že pohoda, která při natáčení panovala, se pak ve filmu dokonale zúročila. Je známo, že o herce - co se týče jídla - bylo skvěle postaráno. Paní Jiřina Šejbalová se nejen ve filmu, ale i v zákulisí projevila jako zdatná kuchařka! (01.03.2008)

Geniálně obsazený filmu duem Beneš a Hrušínský plus Frýbortová a Sedláčková, perfektní mamá Šlemrová, skvělá nevěrnice Šejbalová a rovněž i ostatní role jsou víc než úctyhodné. Příjemná letní veselohra, která připomíná naposledy prvorepublikové časy, protože na obzoru už se blíží zestátněné filmy plné rudých vlajek a ženská krása je oceněna šátkem kolem hlavy a plněním pětiletek. Krásné to byly časy té naší První republiky, krásné a elegantní to byly ženy, nádherná to byla čeština, galantní to byli mužové. Hned bych si zašel na takové pivíčko k hostinci "U Kamenného stolu". (22.08.2012)

Jedna z nejlepších komedií. 1) Hraje tu Dagmar Frýbortová, jedna z našich nejhezčích hereček 2) Hraje tu Václav Špidla, otec jednoho z našich nejlepších politiků 3) Tatrmuž narozdíl od Poláčkovy předlohy zradu manželky přežil, takže to není tak smutné 4) Nachází se zde jedna z nejlepších scének, co jsem kdy viděl - když Beneš upřeně zírá na místního plejboje Gastona, a na jeho výtku, co pořád tak kouká, říká, že se vůbec nekouká - a to asi 3x opakováno. (08.07.2012)

Film, který trochu zestárnul. Dialogy jsou pravděpodobně hlavně díky předloze (kterou jsem nečetl) velmi vtipné, ale jsou pronášeny převážně prvorepublikově ochotničícími herci. Výjimkou jsou bratři Hrušínský-Beneš a sestry Frýbortová-Sedláčková (velká škoda, že se už herecky příliš neprosadily). A Jiří Plachý také nemá chybu. (10.08.2009)

Jestliže je Poláčkův Hostinec považován za jeden z nejlepších humoristických románů vůbec, film jej má a musí následovat. Proč? Zachovává totiž s obdivuhodnou bravurou všechny atributy Poláčkova díla, přitom je ale svrchovaně autentický a moderní zároveň. Není to žádná amorfní literární pieta, naopak. Ozývá se v něm výsměch maloměstské šedi a stereotypu, ale současně je oslavou krásy a kouzla lidského mládí. Výtečně rozehraná partie elitních zástupců českého hereckého Olympu potom dává příležitost k plynulé souhře mezi starší (Šejbalová, Šlemrová, Rašilov, neodolatelný Neumann, Plachý) i mladší (Hrušínský, Beneš, Chvalina, Špidla, samozřejmě obě Dagmary) generací, přičemž některé dialogy či repliky se díky tomu navždy zařadí do jakési kolektivní paměti národa. Dílo vracející se do dob (ne)dávno minulých, rýsujíc před diváky hravou atmosféru ospalého lázeňského městečka vytrženého z letargie nečekaným manželským rozkolem, vzbudilo negativní ohlas především u tehdejší (komunistické) kritiky, která film jednomyslně sepsula jako nepatřičný odkaz minulosti. Že nebyla v právu, je zřejmé. Filmový Hostinec je jednou z posledních svobodných vzpomínek na zlaté časy masarykovského Českoslovenka v době, kdy byl Masaryk a prvorepublikový status quo určen k okamžité likvidaci. (05.10.2008)