Westworld

Myšlenka je to svůdná a krásná, metafora krutá a pravdivá – a vlezlá a sžíravá. Westworld by měl pro jistotu vidět každý, ještě než podepíše první smlouvu, abychom se jako společnost mohli přestat plošně opíjet rohlíkem ohledně novodobého(sebe) zotročení lidí vehnaných do rutinních smyček nesmyslného zaměstnávání se mechanismy, které dbají, abychom se z nich nevytrhli a ne(o)žili. Výtvory jsou – pokud jde o lidskou podstatu, o nejhlubší přirozenou motivaci žít – čistší, lidštější než skuteční lidé dnes. Jednají v souladu s ryzími emocemi, prožívají své osudy způsobem, jehož skuteční lidé už nejsou ve svém vnějším světě schopni, neboť svou přirozenost, své city, své lidství potlačili a zaprodali, zapomněli a hluboko v sobě pohřbili ve světě, kde se nechali zotročit byznysem, penězi. Umělost je tedy nová přirozenost a svět-park umělých lidí na ty skutečné působí jako magnet, láká je zažít, jaké to je být volným, prožívajícím, syrovým člověkem. *** Lidé už nejsou cítícími bytostmi, ale chodícími kobkami svých duší, nežijí pro krásu, lásku, volnost, pro vzrušující vývoj a proměnu, a androidé jsou logicky lidštější, neboť zhmotňují zpeněžitelnou touhu, sen zotročených lidí po lidství, který se jim dá prodávat nazpátek -- tohle téma je staré jako sama myšlenka UI (ostatně jde o remake a původní Westworld je starý skoro půl století) a dokonale ztvárněné bylo mnohokrát, např. a za mě nejkrásněji v Bladerunnerovi. *** Tenhle seriál je však pozoruhodný – a mrazivý – v jiném ohledu. S jakým despektem tu všechny hlavní postavy smýšlejí o lidech, s jakým zklamáním a opovržením se o nich vyjadřují, je jedna věc. Druhá a výjimečnější je, jak ze samotného způsobu narace a didaktického eskalování pointy vyplývá, že se stejným despektem a beznadějí shlížejí na diváky, na lidi, sami tvůrci. Strhující úvodní díl Westworldu je v tomhle jiný než celý zbytek série. Ten vyloženě zve dychtivé a odvážné k dobrodružství. Vidí v divákovi partnera, který je schopen se měnit v průběhu vyprávění, aktuálně vstřebávat, co se dozvídá, přizpůsobovat se a spoluúčastnit se narace krok za krokem, odhalovat zvraty a být neustále na koni. První díl divákovi důvěřuje, že je schopen přijímat mentální revoluce, evoluce, převraty a puče a spoluhrát. První díl z Vás dělá spiklence, zve Vás do sedla a počítá s tím, že se za divoké jízdy udržíte a budete orientovat a pružně měnit směr. Slibuje, že plody narace budou Vaším spoluvýtvorem, že budete moci sledovat proměnu příběhu v aktuálním čase. Že čím lépe budete sledovat, a přizpůsobovat se, neboli slovy Westworldu: čím dále zajdete, tím dobrodružnější a nebezpečnější věci se budou dít (= stávat, i říkat). Ale tenhle slib, kterým si mě otevírák Westworldu okamžitě získal, se nesplní. Od druhého dílu už nejste partnerem. Zatímco z děl Ch. Nolana jsem zvyklá, že se co nejjednodušším způsobem sděluje převratná myšlenka, něco skutečně nového, co když se vysloví, mění naši realitu, náš svět v hlavách nás diváků, tady je to naopak. Od druhého dílu se mění narace na ten obvyklejší, tuctovější, bezpečnější typ: jednoduchá (byť geniální a klíčová, tak zároveň dekády stará) myšlenka se halí do záměrně příliš zamotané a zásadní informace vynechávající narace, kterou nemůžete sledovat jako partner-dobrodruh, ale které jste útrpně, pasivně vydáni napospas až do finále. Nechce se od Vás nic víc než se tím bděle pročekat, autoři Vás vláčí chycené na lasu za koněm, než Vám až na konci, kde Vás chtějí mít, vydají potřebné indicie a po lopatě k nim dořeknou i to poslední. Je to mistrně natočené, přiznávám tomu všechnu sílu, ale ty časté momenty, kdy nerozumíte, protože oni nechtějí, kdy musíte čekat bez dostatečných nápověd, až se Vám smysl sledovaného odhalí, mě cestou bolely do hloubi duše. Byla jsem připravená na spolujízdu, kterou sliboval první díl. Ale bolely mě hlavně proto, že to nejvíc prozrazuje o tvůrcích: jak málo věří v existenci evolučního diváka, který by jim stačil, kterému není potřeba názorně předvést, jak je zotročený a pasivní, a doslovně říct, že by se měl probudit, ale který by s nimi rovnou za běhu cestu za nový obzor utvářel. Tohle není iniciace, v jaké věří a pro něž se pouští do práce Ch. Nolan, tohle je zas jen typická detektivka starého typu, u níž si máte na konci nechat prostě vyložit, jak to celé bylo. *** Nicméně! Pořád zbývá velká naděje, že si tuhle divokou metakomunikaci a živý vztah s divákem tvůrci seriálu nechávají právě tak jako stvořitel Westworldu do chystaného nového příběhu – že druhá série bude v tomhle ohledu v narativní lince stejně nebezpečná jako nově slíbený nový příběh v parku: že diváci či hosté už dál nebudou chráněni před ranami, ale že vyprávění jim tentokrát bude moci vyrážet dech, ubližovat, brát jim jistoty a nutit je se v průběhu hry přizpůsobovat, měnit a rozvíjet, aby s jejich dosavadním světem představ nevzaly za své i holé životy. Že bude zvát dobrodruhy mezi námi na divoký hon po novém smyslu života, k němuž jsme se tu my všichni sešli právě tady a teď. Těším se velice, připravená na všechno, i nechat se po stotisící zklamat, tvůrci i diváky. Nic bezpečnějšího by nemělo smysl. *~ (21.04.2017) (méně) (více)