Komuna

Opäť ďalšia severská chuťovka o trpkých vzťahoch, ktoré nás občas dokážu pekne potrápiť. Pretože ak ide o lásku, čo sa pokladá za normálne a čo už nie? Človek, ktorý miluje, uvažuje iracionálne a zámerne prehliada akékoľvek hranice. Pretože láska ich nemá. Skutočne je však potrebné v mene lásky k druhému stratiť súčasne sám seba? Dáni sú zvláštna kultúra, zbožňujem ich iróniu, ich humor, ich detailnú prácu s emóciami diváka, no zároveň si uvedomujem, že sa pohybujem na miestami veľmi tenkom ľade a že ide o takú tú tajnú, zakázanú lásku. Videné na Art Film Feste 2016. (26.06.2016)

Na to, jak jsem se jinými Vinterbergovými filmy dokázala nadchnout, Kollektivet považuju za vyslovené zklamání. Jako retro vzpomínka snad obstojí, ale pro reálné pochopení toho, jak moc je filmový námět vzdálen tehdejším náladám na předměstí Kodaně, většině diváků chybí kontext. Takto zbývá příběh o jednom velikém egu, který je pouze ohlupující a smutný. Lépe zvládnuté téma můžeme najít ve filmu Co kdybychom žili společně? (16.01.2021)

Komunitní život sebou nese radosti i starosti, jako každý jiný způsob existence. V tomto případě se však děj nezaměřuje ani tak na jednotlivé vztahy a jejich vývoj v rámci společenství samotného, ale komuna je tu spíše jakýmsi specifickým prostředím, v němž se odehrává trošku nestandardní rodinné drama o nevěře v severském stylu, a jejíž změny se odvíjí hlavně od něj. I tak jde ale o poměrně pozoruhodnou sondu do každodenního bytí lidí, kteří se snaží vše vyřešit společně, rádoby rozumnými rozhodnutími. 65 % (11.06.2016)

Dalo by se to snadno cupovat (Proč je to vůbec retro? Proč to má vůbec tolik postav? Z prvního nevyplývá nic a z druhého ne moc.), ale kdovíproč to na mě působilo opět velmi intenzivně. Podivný mix černého humoru a dramatu, v němž sledujeme lidi, kteří se snaží být křečovitě racionální, ale podřezávají si tím pod sebou větev. Rekviem rozumných rozhodnutí, jaké se moc často nevidí. (02.06.2016)

Víc než kvalitní evropské drama od renomovaného režiséra je film Komuna hereckým koncertem Trine Dyrholm, které komunita, ve které žije, trošičku přerostla přes hlavu. Thomas Vinterberg už mě v minulosti několikrát přesvědčil o tom, že dánská kinematografie je jedna z nejrealističtějších v Evropě. Komuna už je ale příběhem přeci jenom trošku větší úlet, než životy každých z nás. Na druhou stranu se nedivím, že s tím přišli zrovna dánští filmaři, protože hippie přístup Dánů k životu, skutečnost, že je to nejšťastnější národ v Evropě, ale zároveň vévodí spotřebě antidepresiv na hlavu, prostě musí svým volnomyšlenkářstvím, nehádáním se a lidskou volností, někde ve výsledku vyznít v osobní neúspěch a depresi. (03.04.2019)