Bitva o Sevastopol

Nejdřív ze všeho si dovolím odcitovat nesmrtelný kamarádův popis (knižní) Aryi Stark: "problém s Aryou je v tom, že začala uznávat pouze svoji vlastní sílu, o které má navíc poněkud přehnané představy. Její žebříček hodnot se zredukoval na prosazovaní vlastních zájmů, a každého, kdo jí jen trochu nevyhovuje, považuje hned za nepřítele. Vzhledem k okolnostem, jejímu věku a nátuře se není čemu divit, ale nijak odvázaný z ní nejsem." Ten se dá prakticky bez jakýchkoli modifikací použít na všechny jakože silné válečnice, které nám spisovatelé a scénáristé přinášejí. A týká se to i této filmové Ljudmily. Nevím, jaká byla Pavličenková doopravdy jako člověk, ale taková, jakou mi ji představil film, spadá do téhle škatule ne proto, že by ji tak zformovala válka, ale tyhle rysy jí scénář vnukl od předválečných let (no, možná na tom měl podíl tatík z NKVD) a nějakou proměnou projde až tak v poslední čtvrtině, kde se začne chovat konečně trochu jako člověk (přičemž beru teď děj chronologicky, takže scény z USA počítám do toho konce). Jinými slovy, opět jsem se nedočkal ženské postavy "silné" dle současných měřítek, která by zároveň v určité míře nepůsobila jako hovado sociální interakce s okolím. Zároveň bych rád, aby bylo jasno, že to nikterak neumenšuje obdiv k jejím výsledkům, jen jako člověk (nebo tedy postava, je to film) mi stále přišla úctyhodnější její kamarádka, která není srab jen proto, že životy neukončuje, ale zachraňuje. Prožívá přitom stejnou hrůzu okolo, a dokáže zůstat člověkem. Pokud jde o film, jeho úroveň je kolísavá, několik scén je velice působivých a dobře napsaných, ať už se odehrají na frontě nebo v zázemí. Z těch bojových nálet na lodní konvoj, první boj a celkem zajímavé nápady ve sniperské škole (i když mi jeden moment okamžitě asocioval monty pythonovské How Not To Be seen), z těch mimo je nejsilnější smutný konec kamarádčina zasnoubení a americká scéna s "milodary" (tam se mi reakce Pavličenkové velmi líbila). Jako celek je film mírný nadprůměr, i když stále platí, že předností ruských (nebo rusko-něco) válečných filmů je taková špinavost a nekašírovanost oproti zářivé uhlazenosti. (14.05.2016)

Film byl natočený v době, kdy spolu Rusko a Ukrajina ještě normálně mluvily a vzpomínaly na společnou minulost. Ljudmila se postupně stane chladnokrevným zabijákem, který i lásku řeší poněkud chladnokrevně, milý zemřel, najdeme si rychle náhradu. Bojové scény jsou zobrazeny přesně dle současných moderních trendů, žádné uvěřitelné a finančně nákladné masové aktivity komparsu před kamerou, ale počítačem vyrobené postavičky bojují po boku simulované vojenské techniky. (04.06.2022)

Co k tomu říct, tentokrát trefil Verbal hřebíček na hlavičku, že bitvy byly jako z reklamy na LEGO, což filmu dost ubližuje. Taky odstřelování Němců ve společnosti Vadima chvílemi působilo jako rozverná taškařice z komiksů. Co mě zaujalo, že vůbec někdo takový jako Ljudmila byl. A co překvapilo, že se mohla ve 42 roce plné bojů dostat do USA. (08.03.2017)

Po Stalingradu další ruský válečný film, který vůbec nezvládá dramaturgii a vůbec jakoukoliv stavbu. Nedrží to pohromadě a ani trochu film neví, čím chce být. Je to takové zmatené a hysterické - jako by jste koukali na nějakou hádku italského páru, kde se dva hádají, rozbíjí talíře a pak se hned začnou líbat. Hlavní hrdinka má celou dobu jeden jediný neutrální výraz a namísto hrdé bojovnice působí spíše jako pošahaný masový vrah (jasně tohle byl asi záměr, jenže hlavní hrdinka je díky tomu po celý fim na facku). S ruskými válečnými filmy končím. (03.11.2019)

Práve bol prekonaný svetový rekord za nechutný patetizmus. Hollywood si môže zájsť na školenie načerpať nové nápady. Jediné čo stojí za zmienku, sú výborne zvládnuté bojové scény, všetko ostatné mimo fronty len jedným slovom - kakačka. Je to škoda, pretože životný príbeh L. Pavličenkovej si zaslúžil lepšie spracovanie. 35/100 (31.05.2015)