Proti přírodě

Neskutečně plytká, nudná a banální pseudorealistická ptákovinka, která osloví leda tak někoho, kdo se v ní sám zhlédne. Konkrétně ve zpruzeném, tedy nepříliš šťastném kancelářském měšťákovi, který na víkendy utíká s báglem do kopců za městem, aby si ho mohl v přírodě vyhonit a přitom bilancovat nad svým neuspokojivým rodinným životem. Jeho snem je se rozvést, být chvíli sám a pak si narazit nějakou jinou babu než jeho ženu, se kterou ovšem po čase začne všechno nanovo. A tak dál a dál, stále dokola. Tomu se v buddhismu říká samsára, já tomu říkám lidská blbost. Ale jelikož je náš měšťák spíš takový ňouma a tichošlápek, vrací se samozřejmě v neděli opět poslušně a spořádaně do starých zajetých kolejí. Stopáž hoďka čtvrt, pocitově minimálně dvě. P.S.: Když jdou Norové do přírody, neberou si s sebou flašku s pitím, ale jen hrníček, protože běžně pijí z potoků i řek. Ale tím pádem pochybuju, že by měli ve zvyku do vody taky i chcát, tak jako náš týpek. (09.01.2022)

Proti přírodě aneb Svoboda je poznaná nutnost. Jsem relativně mladý otec, společensky neohrabaný a běhám po horách. Už při traileru jsem zaregistroval riziko, že by se mohlo jednat o film o mně. Částečně. Proklamovaná otevřenost hlavního hrdiny, prezentovaná vnitřním monologem, jehož prostřednictvím bilancuje a plánuje, jak celou svou partu kvočny a trpajzlíků pošle k čertu, šokuje jen ty, kteří proudem verbálního vědomí nedisponují, nebo mu nenaslouchají. Vývoj událostí však brzy naznačí, že překvapivé vnitřní výpovědi jsou prostředkem, jak zvýraznit možnou rozpolcenost člověka typu mladý otec - a nejspíš nejen jeho - ony ani ty matky nejspíš nejsou z monolitu, ale na to raději nemyslet. Nápad zasadit přemítání do nedotčené přírody podtrhuje zprávu filmu případně, možná ale až příliš doslovně. Příjemný coming of age film. Repríza po 7 letech usilovného otcovství. Změna hodnocení ze čtyř na pět. Kdyby to někoho zajímalo, ta tklivá skladba na 53:58 je klasický jazzový kus The Moon Is a Harsh Mistress Jimmyho Webba v podání norské zpěvačky bulharského původu Radky Toneff, album Fairytales (1982). Umělkyně zemřela pár měsíců po vydání alba předávkováním léky na spaní. (10.06.2015)

Na toto som nebol nachystany a prislo mi zle. Nesympaticky narcisticky honic Ole behajuc po horach (priroda si ma stale ziska) zvasta o svojom blbom zivote a mne to absolutne neprislo zaujimave. Typek sa neboji odhalit, slovne ci fyzicky, mna ale nedostal. Konca som sa dockal viacmenej rychlo, a podakoval som za kratku stopaz. Doslo by aj na preklik , no bal som sa ze pridem o nieco zaujimave. Ale neprisiel. (22.12.2017)

Je s podivem, že tento film už nenatočil někdo dříve. Možná lépe, možná profesionálněji, ale to by zase mohlo zastřít spontánnost, kterou se tento film rozhodně vyznačuje. A co je tady proti přírodě? V podstatě nic, i když hlavní (a jediný) hrdina je poněkud introvertní, ale u Skandinávců je to spíš pravidlo než výjimka. A kdo je hlavní hrdina? Maloměšťák! Zakotvený v práci a v rodině, si hledá svůj ventil, kterým by mohl občas upustit přetlak páry, který se v něm za týden zaběhnutého života naakumuluje. Jeho sny, vize, vzpomínky, a především neúprosné monology (jak změní to, co změnit nechce!), z něj dělají tuctového konzumenta. Ale v něčem má nad ním: chození o víkendech po kopcích je přece jen sympatičtější než opíjet svůj vnitřní hlas televizí, grilováním nebo chlastem. (26.04.2016)

Do pasti rodinného stereotypu a existenciální krize jsem se ještě uvrhnout nestihl, ale i přesto jsem s “hrdinou” děje soucítil a chápal parazitující myšlenkové pochody, jež ho nepřetržitě pronásledovaly (ve finále si - nejspíš - něčím podobným občas projde skoro každý během jakéhokoliv vážnějšího vztahu). Za mě super sonda do duše obyčejného introverta na pokraji krize středního věku. (05.05.2020)