Bratranci

Latentní obdiv k fašismu (či nacismu) nemohl ani jinak než tragicky skončit, navíc podán téměř formou romantické opery (využívající ale i klasické - za doprovodu Mozarta) s hudbou od Wagnera (což se samozřejmě pro obdiv k fašismu samo nabízí) z Tristana a Isoldy (stejný motiv použil Buňuel ve svém zpracovnání Na větrné hůrce). Jen mě překvapuje, že Chabrol byl napadán z nekritického postoje k zobrazovanému, nemohu si pomoci, já kritiku vnímám jako velmi silnou. (28.02.2011)

Stylove cisty film, presne dle konvenci francouzske nove vlny. Pouzito je renoirovske pohyblive ranovani, kdy ram kamery nesleduje postavy, nybrz postavy sleduji ram, vchazi do nej a nejakou dobu v nem vydrzi a posleze zase odejdou. Pri rozhovorech nejsou uzity klasicke figury zaber-protizaber, dialog je sniman jako celek na jeden zaber, kdy vsichni jeho akteri jsou v ramu. Pribeh je podan velice zvlastni formou, ktera nemusi byt stravitelna pro kazdeho. Sledujeme zajimavou neprimou umeru mezi postavenim obou hlavnich hrdinu. Cim vice Charles klesa na mysli, tim vic roste naskok Paula, ktery si vsak neziskava pro ferovymi prostredky. Ke sledovani tohoto filmu je potreba recepcni aktivity divaka, bez ni tento filmovy zazitek nefunguje. (18.07.2006)

Les cousins předznamenávají pozdější Chabrolovy Les godelureaux svou anarchickou rozpustilostí, která v obou filmech primárně tryská z postav, které ztvárnil Jean-Claude Brialy. Různost těchto podobných antihrdinů, dravých, divokých, egomanických, neetických - a pustých přitom také oba filmy odlišuje: starší z nich je lidštější. V komornějších záběrech se tvář mladého požitkáře zasmušuje nejen nad bezprostředním zneklidňujícím podnětem v otázce, jak jej řešit, ale i nad životem samým, a všechny tyto nápovědi se zkoncentrují do závěrečné trpké pointy. Přes velkorysou délku však tomuto snímku chybí hlubší psychologické propracování vedlejších postav - bohaté (místy až revuální) dění tak působí mechanicky, zákonitě, nemotivovaně, což vyvolává otázku, zda-li mu režisér nevěnoval až moc prostoru - zda snad i jej ona vizuální přitažlivost uvolněné Paříže konce padesátých let nezasáhla natolik, že ztratil s distancí i míru. Tváří v tvář bytostí propadajících do cizoty a nicoty ale nemůže být sladká krása Pařížanek omluvou. Dodávám, že v rámci Chabrolovy filmařské „mythologie“ tento film (herecky) parafrázuje jeho debut: dokonale převrací původní poměr Brialy - Blain. Ve scénách, v nichž se utvrzoval a problematizoval poměr obou bratranců jsem se neubránil, abych za nimi neviděl jejich „starší“ stíny. Jsem bezmála přesvědčen, že s tímto efektem Chabrol pracoval, a rozhodně to filmu přidalo. (08.05.2021)

Po svém skvělém vstupu do světa filmu (u Krásného Serge jsem si odpustil komentář, abych do něj nevnášel další zbytečná slova ) by nebylo fér (i když ani ve filmu se moc fér nehraje) chtít od Chabrola, aby vzápětí natočil film stejně dobrý nebo snad ještě lepší. U Bratranců je zajímavý diskurs "ztotožnění", který sdílím spolu se Sandiegem***: "Pařížská zlatá mládež nastupující šesté dekády je téma, které jde vždy trochu mimo mě. Nedokážu se s postavami ztotožnit, připadají mi povýšenecké a vyprázdněné, jejich hodnoty jsou mi zcela cizí…" Postavy Paula a Charlese jsou příliš vyhraněné, a v tom smyslu i příliš obecné; divák je jimi sevřen z obou stran a jeho vlastní manévrovací prostor je tak příliš omezen. (26.04.2016)

Tento raný Chabrol mě bohužel neoslovil tolik jako režisérovy pozdější psychothrillery z 60. a 70. let, které mám velmi rád (btw. přišlo mi zajímavé, že se mi zde ani nelíbila Stéphane Audran zamlada a mnohem zajímavější mi přijde až v pozdějších letech). Postrádal jsem zde nějaké nosnější téma a takřka celou dobu jsem čekal, kdy konečně přijde nějaký zásadní zvrat, který by tu předchozí nudu věčného flákání, opíjení a kouření ospravedlnil - v podstatě jsem asi čekal, kdy tam dojde k nějakému zločinu, nebo nějakému úmrtí, poučen Chabrolovou pozdější tvorbou (překvapilo mě kupříkladu, že se zde nikdo nezabije za volantem, všemu tomu vypitému alkoholu před jízdou navzdory). V tomto ohledu mě děj filmu příliš neoslovil a přišel mi podobným způsobem "zaseklý" v době svého vzniku, jako třeba Chucijevovo drama Je mi 20 let z r. 1964, a pokud jde o závěrečné rozuzlení, cítil jsem z něj téměř rozčarování - takto to prostě skončit nemělo. Možná, že chtěl Chabrol ve své době provokovat, ale mně se takový konec prostě nelíbí - mně byl z obou bratranců sympatičtější Charles (vyloženě dojemná je jeho replika ke konci, kdy odhání dotěrnou Florence: "Musím se učit. Zítra mám zkoušku, a všechno si musím zopakovat! Už tě mám dost! Zmiz. Štveš mě. Nejsem Paul. Musím se učit. Nemám čas se opíjet. Slíbil jsem mámě, že projdu. Je to hloupé, ale záleží mi na ní. Moc by ji ranilo, kdybych zklamal. Ale to ty nepochopíš. Ty myslíš jenom na sex. A teď mi jdi z očí. Zdržuješ mě od učení."), a proto jsem těžce nesl, jak dopadl. Napadá mě, že na význam štěstí v našich životech upozorňuje třeba i Allenův snímek Match Point, ten mě ale na rozdíl od Bratranců nepopuzuje a považuji ho za myšlenkově inspirující. (19.04.2020)