Dellamorte Dellamore

Jeden z nepodivnějších a nejabsurdnějších filmů co jsem kdy viděl. Čekal jsem něco na způsob Jacksonových děl Braindead a Bad Taste, ale tenhle snímek je v mnoha směrech jiný. Dellamorte Dellamore je hororová parodie s několika pytli morbidních a černohumorných výšplechtů, ale zároveň řízlá pořádnou dávkou romantiky. Hlavní hrdina se musí starat o hřbitov, do čehož spadají i přesčasy v podobě zabíjení oživlých mrtvých, za které žádné peníze nedostává a stěžovat si nemůže, protože by ho jinak vyhodili. Dále má problém s tím, že se opakovaně zamilovává do stále stejné ženy, jež se neustále převtěluje do jiných těl a přitom ji nemůže získat, poněvadž mu vždy buď stihne umřít, nebo ho odmítne. A aby toho nebylo málo, tak má k ruce sice hodného, ale jinak na hlavu krapet slabšího pomocníka, který nikdy není tam, kde je ho zrovna potřeba, stále požírá špagety a nechce se vzdát své nemrtvé, do které se hned na první pohled zamiloval a poblil ji…ehm, láskou. No zkrátka život tohoto správce místa odpočinku není žádný med… Divák, nebo alespoň já ano, se někdy směje až se zabřicho popadá, jindy jen šokovaně a nejistě zírá na obrazovku, co že se to zrovna stalo. Atmosféra filmu je maximálně zvláštní, nejde ji nějak uchopit, jen prožíváte a nestačíte se divit. Navíc se v průběhu mění společně s hlavním hrdinou a ke konci jsem ji už moc nepobíral, stejně jako jeho (realita či snové představy?). Velmi výrazná je i vizuální stránka. Prozatím hodnotím slabšími 4*, ale tuhle věc si chci v budoucnu zopakovat a případně i pozměním hodnocení. „Ne, prosím ne! On mě jenom jí.“ – „Uhni stranou!“ – „Starej se o sebe! Můžu se nechat sníst od koho budu chtít!“ ; „Já jsem Valentina. Nepotkali jsme se už? Ach, už si vzpomínám. Poblil jsi mě. To bylo sladké.“ ; „Nemůžeme, já jsem naživu a ty jsi mrtvá.“ –„Já nemám předsudky, můj milý.“ (09.08.2013)

V predstavení Eo Ipso divadla Stoka (z roku 1994) bola scénka o princípe smrti a života v umeleckej tvorbe a vlastne aj v živote samotnom. Volala sa Smrťá - Žiťá (Ars poetica). Soaviho film mi ju pripomenul. Áno pocta Böcklinovi aj Vertigu a kadečomu všeličomu, na konci zabieha do mysterióznosti a celý čas pôsobí dojmom pokrivenej paródie, či adaptácie nejakej poviedky Ladislava Klímu. Napriek snahe o dejovú i obrazovú originalitu mám z výsledku skôr rozpačitý dojem torty psíčka a mačičky, ktorí do nej vložili všetko čo im chutilo - mŕtve myši, ryby ba aj kosti aby krmy bolo dosti. Na nuansy chuti sa až tak nemyslelo. Alebo aj inak: čo stačí na párminútový divadelný skeč, stopäťminútový film celkom nezvláda. 66,6 % (22.02.2013)

Ta vizuální kreativita je tady úžasná. Záběr skrze rozhořívající se papír, záběr skrze rozstřelenou televizi, oddalující se kamera od rozsvíceného okna, za nímž telefonující Everett znuděně odstřeluje chodící mrtvoly či ten pohled na planetu Zemi a měsíc, kde se následně ukáže, že ona Země je náhrobní dekorací, měsíc odrazem ve vodě a na to vše dohlíží miniatura Böcklinova Ostrova mrtvých. Dellamorte zpočátku klame, že je to taková roztomilá postmoderní blbůstka, aby v druhé polovině překvapil tím, že je to vlastně mindfuck flick, kde bylo třeba hlídat doposud každý záběr. Mnoho z kouzla a pro někoho asi i nedostatků (třeba ta grotesknost postav a teatrálnost některých výkonů a sekvencí) imo vyplývá z té rozsáhlé koprodukce, kde se mluvilo pěti jazyky. (18.04.2022)

Hodně zvláštní film. Na první pohled působí jako cool akční horor, ale to moc není, na to je příliš zadumaný. V podstatě všechny postavy ve filmu se chovají naprosto absurdně. Hlavní hrdina je občas citlivý romantik, občas zabijácký sociopat, místní policejní komisař je směšně neschopný a ženské postavy ze sebe vzrušeně vyrážejí naprosté nesmysly. Vlastně mentálně postižený Gnaghi se tu chová nejnormálněji. Ne že bych od filmu, kde se střílí zombíci na hřbitově po desítkách, čekal nějakou velkou realističnost, ale film připomíná tu nejbláznivější komedii například i tím, že ani fyzikální zákony tu moc neplatí - hroby pod náporem mrtvol "vybuchují", useknutá oživlá hlava skáče... Všechny tyhle blázniviny jsou ale režisérem Michelem Soavim natočené jako filozofický horor s nějakou tou romantikou a erotikou. Výsledný mix má pak působivou atmosféru, ale tahle jízda je na můj vkus příliš ujetá a zmatečná. (6/10) (27.04.2020)

Má to útulné prostředí hřbitova, které prodává nápaditá kamera, atmosféru osmdesátkových hororů a hrdina s jeho problémy připomene Evil Dead 2, ke kterémuž typu filmu tu bylo našlápnuto. Jenže Dellamorte Dellamore není zběsilou černou komedií, ale jen tak si plyne a jeho tlačení na romantiku a styl humoru mě nebaví. (05.08.2023)