Stockholm, Pennsylvania

Ještě nahoru mohli připsat psychologické, protože jsem o chování Leily dost dlouho přemýšlela. Nedokázala jsem se s ní ztotožnit a ono to ani nejde, nikdy jsem nic podobného neprožila a Nikole také ne, zřejmě pouze čerpala z nějakých zdrojů podle skutečnosti (má teorie). Myslím, že v uzavřeném prostředí se dokázala projevit alespoň trochu emočně, ale naprosto je utlumila v reálném domově a pokoji, kde bylo mnoho věcí, které na ní měly logicky minimálně zapůsobit. Je to ouva ouva film a ten konec tomu moc nepřidal, přece jen, to už bylo na mě moc. (31.01.2016)

Saoirse Ronan zde předvedla něco ohromného. Chtěla jsem nějaký psychologický film, rozhodla jsem se pro Stockholm, Pennsylvania, nebylo to tak silné, jak jsem čekala, ale i tak byl celý námět vhodný k zamyšlení. Další věc, co nehraje do karet je to, že si před filmem uděláte nějakou představu, jak ten příběh asi bude probíhat, a ono to tak ve skutečnosti i probíhá. Tudíž nám tvůrci nepřipravili moc zvratů, u kterých bychom mohli projevit jakési překvapení, či údiv. Kamera působí, jak kdyby se jednalo spíše o nějaký dokument, než drama. (19.03.2019)

Sledovat kariéru Saoirse Ronan je pro mě stále něco jako chlípné voyerství, ze kterého se cítím trochu provinile. V tomto případě dvojnásob, protože jsem neustále nucen dívat se na její mlčenlivé osamění v pokojíku skrze statické záběry, které pracují pro překvapivě odvážnou tezi, zdali skutečný život není ve své podstatě stejně uzavřený a omezený, jako pod zavřenými sklepními dveřmi člověka, "který to s vámi myslí dobře". Nemusíme se bát, že bychom během stopáže pronikli za bezvýraznou tvář protagonistky, zato v polovině přijde neočekávaný zlom, který sice film překvapivě odešle kamsi do čistě thrillerových vod, ovšem těžko říct, na co jiného bychom se mohli poté dívat, kdyby se příběh držel stále ve stejných mantinelech. Na to, jak špatně a staticky je to zrežírovaný, má ten film vlastně docela koule. (31.01.2016)

Kto by nepoznal Stockholmský syndróm? Syndróm, kedy vás to ťahá späť k vašim únoscom, než k vaše pravej rodine. Psychologická dráma kladie niekoľko otázok, ktoré si každý divák asi položí sám. Ako reaguje unesené dieťa predškolského roka, ktoré sa po sedemnástich rokoch vráti späť do svojej rodiny. Keď bolo únoscom dievča vychovávané s láskou v bezpečí samoty. Teraz sú citové vzťahy v rodine pretrhané a dievča nenachádza žiadne nové puto. Leia skôr túži po samote a desí sa súčasného sveta a spoločnosti. Matka sa snaží všetkými spôsobmi, niekedy aj zavrhnutiahodným situáciu zmeniť. Málo platné, Leia je stále priťahovaná k svojmu únoscovi. V druhej polovici sa film vyvinie v slušný thriller, čo je len dobre pre diváka. Všetko to však na mňa pôsobí lacným dojmom. Skoro nikam sa z domu nevyberieme. A je tam málo scén s únoscom. Rozhodne som sa ale nenudil aj kvôli skvelému výkonu Saoirse Ronan. (06.12.2019)

Nejsilnějším motivem tohoto filmu je především úplná nejednoznačnost a bezvýchodnost situace. Člověk na jednu stranu chápe hlavní hrdinku, na tu druhou ji ale nikdy pochopit nemůže. Ačkoli je únos dítěte zlá věc, opravdu je ono dítě dobré po tolika letech izolace uvrhnout do normálního života? Do cizího prostředí, k cizím lidem a vlastně celkově do prostředí, které zná jen z vyprávění? Může se vůbec člověk vrátit do normálního života, když vůbec nezná fungování lidské společnosti a fungování vnějšího světa? Film divákovi předkládá podobné otázky a je dost těžké na ně odpovědět, protože je to jednoduše nepředstavitelná věc. Škoda, že film nešel po psychologické stránce více do hloubky a zaměřoval se spíše na postavu matky, díky které film zabrousil spíše do thrillerových vod, než-li psychologických. (10.02.2016)