VOD (1)
Obsahy(1)
Renomovaný íránský tvůrce se ve svém druhém snímku natočeném v rámci nuceného domácího vězení proměnil v taxikáře, který prostřednictvím rozhovorů s rozličnými klienty nabízí vytříbeně kritický pohled na íránskou společnost. Panahí tu bez jakékoli sebelítosti a s odzbrojujícím humorem nastoluje otázku, jak se má chovat umělec v zemi, která mu neumožňuje svobodu projevu. S kamerou připevněnou za předním sklem svého vozu natočil Panahí film výmluvnější než mnohé sociopolitické studie. (Film Europe)
(více)Videa (2)
Recenze (70)
Íránská celovečerní verze Taxíku. Sice bez Hámy a soutěžního aspektu, ale ten je více než dostatečně nahrazen nastavováním zrcadel a očerňováním systému s vtipem a nadsázkou. PS: Jezdí v Teheránu (krom taxíků) i auta jiných barev než je bílá, stříbrná metalíza, bílá, černá a zase bílá? ()
Docela by mě zajímalo, jestli na tom konci to byli zloději, nebo někdo z politického dohledu. On ten film je totiž o obojím, a pak těžko ten konec přesně rozšifrovat. Chvílemi mi ten film taky přišel trochu patetický, takové to až moc tlačení na pilu v "podívejte se, jak se nám tu špatně žije, když chybí svoboda projevu". Netvrdím, že to tak není, o islámských státech si myslím svoje, ale tady už to chvílemi znělo trochu... ufňukaně ne, sebelítostivě?, naivně? a až moc. Je znát, že je to celé sehrané, ale vůbec mi to nevadí - člověk se o té společnosti dozví i tak hodně, a je s podivem, jak moc to připomíná komunismus v tom zakazování filmů, natáčení, oblečení, účesů apod. Zajímavě na mne působilo zamyšlení, jak se dívat na zloděje (ti usvědčení jsou popraveni v přímém přenosu, ale asi to zločinnost nesnižuje), když uvážíme, že jde o lidi na dně společnosti, kteří se náhle ocitnou na dlažbě, a tak nevědí, co dělat jiného. Hodně mne "pobavilo" - nakolik je to šílené a věřím, že jde o přesný přepis zadání - jak paní učitelka vyjmenovává vše, co ve filmu může z politicko-náboženského hlediska být, a co ne. Děsné, i když z takové dálky smutně úsměvné. A tuhle "kulturu" nám sem vozí, jak je prý vyspělá. Zajímalo by mě, jak tam probíhá výuka na filmové škole, o níž je ve snímku taky zmínka. Zajímavá byla i pověra o rybách z Aliho pramene, které mohou majiteli přinést další rok života... Ono to má v rámci filmu samozřejmě svůj přesah, protože mnozí tam přežívají nejen z roku na rok, ale ze dne na den. Nu a nakonec jsem si z filmu odnesl, že v Teheránu jezdí každý jako prase. ()
Dwarfský překupník s dvd filmy přistoupí do taxíku, který řídí renomovaný iránský režisér, toho času v nuceném domácím vězení. Upomíná se, že mu kdysi sehnal kopii Tenkrát v Anatolii a kvůli kšeftu z něj na okamžik udělá svého komplice. Geniální, i kdyby to nebyla pravda. Tohle, závěť natočená na mobilní telefon a rozmluvy o (ne)svobodě umělce dělají z Taxi Teherán výjimečné dílo. ()
(BE2CAN, Atlas) Můj první Panahí, což je možná docela chyba, protože vzhledem k té meta rovině Taxi Teherán mi patrně unikla spousta odkazů a citací. Přesto jsem výrazně spokojen - velmi příjemná a podnětná (a kupodivu občas i vtipná) jízda po hlavním městě jednoho pochybného státu, který (nejen) svým nejhodnotnějším umělcům háže klacky pod nohy a činí jim ze života peklo. Stačilo málo, totiž kamera a auto, ale v reálu vlastně hodně, totiž odvaha. Myslím, že je tak trochu povinnost tu odvahu ocenit, přitom to ovšem není povinnost nepříjemná. Na filmové fanoušky musí být přece spoleh :) ()
Zmrštené ľudské osudy jedného dňa v taxíku parafrázujú Panahiho "tvorcovské uväznenie" na štýl Sama Peckinpaha. Film na "1" záber a z bezpečnostných live záznamov z miesta taxíka zase odkazuje Kiarostamiho Desať (2002). S tým rozdielom, že digitálny pokrok je znamenitý a narozdiel od vyššie uvedeného titulu pripomína Taxi Teherán štýlovejšiu kompozičnú atmosféru. A vôbec to neoberá o akútnosť zápletky. Možno si film až prílišnou karikatúrou pýta pozornosť alebo som lepšie kritické podobenstvá videl v odlišnom prevedení a na inom scénickom poli. ()
Galerie (25)
Photo © Jafar Panahi Film Productions
Zajímavosti (1)
- Zlatého medvěda 65. ročníku Berlinale za tento smínek přebrala neteř autora Jafara Panahiho, která mimochodem uplatnila ve vítězném díle i své herecké nadání. Její strýc si nemohl pro trofej přijet, protože mu režim zakázal cestovat a poskytovat rozhovory. (Zdroj: MF DNES). (hippyman)
Reklama