Anthropoid

DRUHÝ ODBOJ POSTMODERNÍM POHLEDEM Atentát na zastupujícího říšského protektora obergruppenführera SS Reinharda Heydricha, asi jedna z nejvýraznějších událostí domácího i zahraničního druhého odboje, byl a zůstává předmětem sporů. Na tom nic nemění ani jeho současné, zvláště pozitivní hodnocení. Téma, které je současně i uměleckou výzvou, nejviditelněji poznamenalo hraný film. Půlstoletí po Sequensově nadčasovém pohledu Atentát přistoupili ke zpracování této lákavé látky i britští filmaři. Zřejmě nejen mediálně, ale i skutečně vnímali a vnímají tragédii druhého československého odboje jako příležitost jak vzdát hold aktérům velké události, jejíž mimořádný dosah a význam staví fakt popravy jednoho z největších nacistických válečných zločinců k nejvýznamnějším událostem nejkrvavější a nejbezohlednější války dosavadních lidských dějin. Tvůrci mluvili a mluví o tom, že tématu věnovali všechny své síly. Že ustavičně sháněli fakta a snažili se o co největší přiblížení atentátu, jimi vnímaného jako příběh – s nadsázkou řečeno – s velkým P. Světová premiéra filmu na karlovarském filmovém festivalu i nedávná premiéra domácí byly proto očekávány s velkým zájmem. Ale už první ohlasy i recenze naznačily značné rozpaky a poměrně velkou hodnotovou a interpretační různorodost hodnocení tohoto anglo-česko-francouzského koprodukčního díla. Odpověď na různorodost těchto soudů a hodnocení není ani snadná, ani černobílá. Začněme nespornými klady díla, které je – v tom nemůže být sporu – opravdu výrazem úcty a píle anglosaských tvůrců a nepředstíraného zájmu také domácí desáté múzy pohyblivých světelných obrazů. Příběh Anthropoidu je pojat jako v podstatě komorní drama obou jeho hlavních aktérů – Čecha Kubiše i Slováka Gabčíka. Do jejich životů vstupujeme v okamžiku, kdy se snáší z britského letounu na padácích na území „protentokrátu“ Čechy a Morava. Za dramatických okolností se dostávají do Prahy, poněkud neobvykle navazují kontakt s domácím odbojem, především se sokolskou skupinou Jindra, a postupně plánují – bližší okolnosti těchto kroků a snah nám autoři zůstávají dlužni – uskutečnění atentátu na vedoucího RSHA Heydricha zhruba v době, ve které dozrává tzv. projekt Wannsee, jímž byli nejvíce postiženi lidé židovského a romského původu. Kontakt s odbojem se koncentruje na rodinu Moravcových a Hajských; z ostatních postav vystupují do popředí dvě mladé ženy (rozhodně tak nepůsobí Anna Aňa Geislerová, která však tento pomyslný nedostatek víc než vynahrazuje svým suverénním hereckým výkonem) a postava pravoslavného kněze. Tyto okolnosti jsou tvůrci potlačeny a jejich pozornost se soustředí na dvě vrcholné akční scény: atentát na zastupujícího říšského protektora (poprvé a naposled tu pohlížíme do nacistovy tváře) a dobývání pravoslavného kostela v Resslově ulici. Zejména druhá scéna naznačuje, že početnost komparsu a velkorysost výpravy – měřeno českýma polistopadovýma očima – nebyly nezdolatelným problémem ani scénáře, ani výpravy. Nezávisle na tom všem je dobře vystižena atmosféra protektorátní Prahy. Dusno okupace a tíha první heydrichiády jakoby z filmového plátna doslova skapávaly. Tvůrci toho všeho využívají pro stupňování děje, akčnosti spádu a údernosti diváckého účinku. K divákovi promlouvají současnou, řemeslně více než zvládnutou filmovou řečí; v tomto ohledu jsou plnohodnotnými souvěkovci své generační současnosti. Srovnáváme-li však výkon britského týmu s výsledkem Sequensova úsilí v podmínkách v té době autoritativního komunistického režimu Antonína Novotného (tj. s polovinou šedesátých let a doznívající stalinistickou vlnou, kterou uzavírá národohospodářský krach r. 1963, tj. v době kdy vznikal scénář Atentátu), objeví se i jeho zjevné – a bohužel neoddiskutovatelné – slabiny. Zcela absentuje zahraniční odboj – mj. diskuse mezi anglickým okolím prozatímního státního zřízení, zejména však mezi prezidentem Edvardem Benešem a generálem Františkem Moravcem. Jakkoliv byl domácí odboj decimován první heydrichiádou, stále se nacházel v akceschopném stavu (naznačuje to mj. epizoda s relativně snadným obnovením rádiového spojení s Londýnem). Skutečná zkáza udeřila nacistickou poatentátní reakcí (působivé krvavé plakáty se jmény padlých československých občanů nebo i dnes tuhnutí krve vyvolávající rozhlasové relace s tímtéž obsahem) volaly po alespoň částečném využití (pro většinu diváků jejich ztlumení vyznívá jako úplné pominutí.) Bez kazu není ani zvládnutí dobových reálií. Označení mnichovské konference jako „schůzky“ čtyř velmocí je děsivé; půlrok, který uplynul mezi mnichovským diktátem a okupací zbytku území republiky, rozhodně nebyl epizodou; scéna, v níž Anna Geislerová předvádí svému partnerovi střelecké dovednosti, je spíš nadsazená než skutečná; paradoxně nejvíce děj retardují střelecké scény, jež mají být jeho vrcholem, ve skutečnosti však mají blíže k americkému akčnímu filmu, byť nesklouzávají na jeho úroveň (i v tomto ohledu Sequens překonává britské tvůrce). V závěrečných titulcích postrádám zmínku o lidické tragédii a fakt, že právě tento projev zločinecké podstaty nacistického režimu rozhodl o poválečném transferu (sudetoněmeckého) obyvatelstva z českého a slovenského území. Celý film – i scénář – by vyžadoval důkladnou analýzu a následnou konfrontaci se skutečnými ději, jak je před časem v původním rozsáhlém dokumentárním seriálu zdařile rekonstruovala Česká televize. Valná část těchto nedostatků – jak se zdá – spadá na vrub české části filmového štábu. Při posuzování Anthropoidu je však nutné upozornit i na další velmi významnou okolnost – dílo sympatických Britů je prioritně určeno divákům Spojeného království a díky angličtině i významné části diváků minimálně evropských zemí, ale také např. zemí BRICS nebo ASEAN. Postmoderní pohled – a jiný od tvůrců vzhledem k jejich generačnímu včlenění ani očekávat nemůžeme – nepomíjí většinu podstatných náležitostí souvisejících s pohnutou dobu heydrichovské protektorátní éry. Limity, které tento přístup s sebou nese, se tvůrci naopak snaží eliminovat. Je-li Anthropoid poměřován tímto hlediskem, vyznívá jeho účin i kvalita nepoměrně výrazněji, než jsem se snažil naznačit v předcházejících řádcích této hodnotící skizzy. My všichni bez ohledu na názor a dojmy, které v nás tento film zanechal či zanechá, bychom si měli přát, aby se dějinám i kultuře našeho národa dostalo častěji takové míry pozornosti, zájmu a ponoření, jakou do Anthropoidu vložili jeho britští, francouzští a čeští tvůrci. (11.10.2016) (méně) (více)

Nemohu se samozřejmě vyvarovat srovnání se Sequensovým Atentátem. Hned na začátku budiž tedy řečeno, že Atentát není překonán. Leč Anthropoid nakonec získává čestné druhé místo a je to lepší film, než jsem čekal. Pojetí je samozřejmě jiné, zjevně bližší západnímu smyslu pro drama, city a líčení dějin. Je to intimnější, mnohem větší pozornost získává soukromí Gabčíka a Kubiše, zejména jejich vztah, překvapivě se ženami. Oproti tomu je ořezané plánování, více prostoru dostanou spory o smysl akce a podobně. Téměř vynechán je Londýn, od kterého pouze dostáváme zprávy. Největší vadou filmu pak je, že nevidíme ani německou stranu. Drama by si žádalo nějaký protiklad, tak jako měl Brutus svého Caesara. Heydrich citelně schází. Mluví se o něm stále, ale narozdíl od Atentátu, kde Heydricha vidíme většinu filmu a víme, proti komu parašutisté stojí, zde je to především jméno, dokonce i při scéně atentátu ho vidíme hlavně ve švencích, snad jen jeden záběr je statický. A teď mi nejde o historii, poučený divák minimálně u nás ví, co byl zastupující protektor zač (pravda, ty reakce na upoutávky v zahraničí, kde si diváci to jméno gůglí, trochu děsí), ale ubírá to na vyhrocenosti. Je laciné říci, že je to cimrmanovský Hamlet bez Hamleta, ale trochu to tím zavání. Druhý nedostatek je nic moc atmosféra protektorátu. Tedy jednotlivé scény, kdy členové odboje nebo parašutisté spolu s Moravcovými rokují o smyslu akce, ty atmosféru mají a jsou dobře vyhrocené, ale mám na mysli zbytek. V Atentátu a jiných filmech té doby (Vyšší princip) člověk ví, co je to atmosféra strachu, co je to obava se ohlédnout přes rameno, udělat podezřelé gesto, nevhodně na sebe upozornit. To jsem zde necítil. A pak čengličtina. S tou jsem se nesmířil celou dobu. Stále stojím na tom, že když to nechtěli dělat česky, měli mluvit normální angličtinou. Takhle mám obavy, že ani Angličané občas nebudou hercům rozumět, nadto česká jména zde vyslovovaná znějí vyloženě hrozně. A ještě jeden postřeh. Na Hradčanském náměstí v jednom záběru vlezla kameramanovi do záběru Masarykova socha, která je tam sotva pár let. A teď to dobré. Navzdory tomu, že samotná scéna atentátu je na můj vkus trochu moc divoká a vůbec celý film je dost silnou autorskou licencí (scéna na začátku v lovecké chatě třeba), tak k natočení nemám moc výhrad, Cilian Murphy je famózní (Dorman hraje vedle něj druhé housle), pochvalu zaslouží v mých očích i Harry Lloyd, nakonec jsem neměl potřebu ho srovnávat s charismatem Brzobohatého. Geislerovou jsem kupodivu snesl, ale nejvíc k srdci mi přirostla Mihulová coby Moravcová. Když není gestapák spokojen s její odpovědí a jen tak mimochodem ji... no zkrátka, pokud by měl někdo pochybnosti o smyslu jakéhokoli odporu proti nacistům, tak tenhle moment byl přesně ten důvod, který odporu smysl dává. Aby si žádný gestapák už nikdy nemohl nic takového dovolit k obyčejné (no obyčejné, moc statečné a přesto obyčejné) ženské. P. S. Díky uživatelce jezinka.jezinka za odkaz na zprávy SS a Gestapa o útoku na kostel. (30.09.2016) (méně) (více)