Jizva

Celovečerní debut Krzysztofa Kieslowského vychází ještě z režisérových dokumentárních kořenů a tak se zdaleka nepodobá jeho pozdějším opusům, směřujícím k mnohem větším přesahům. Na dobu vzniku se však Jizva dotýká poměrně odvážného tématu – rozdávání státních zakázek na výrobu továrny a s tím spojenými morálními, pracovními, osobními a politickými problémy. Divák se do jinak docela chladně a s odstupem natočeného filmu dostává pouze skrze postavu nově dosazeného ředitele vznikající chemičky, což byl jistě režisérův záměr (výborný Franciszek Pieczka). V závěru filmu, který obsáhl několik let jeho ředitelování, je hlavní hrdina vyčerpán – ví, že udělal množství chyb, ale zároveň se snažil jednat dle svého vědomí a svědomí. V jeho mysli jsou tyto dvě veličiny neoddělitelné a v „systému“, nikoli pouze socialistickém, to možná ani jinak nejde. Z dnešního pohledu je zde zajímavá významná role novinářů, kteří se samozřejmě nesnaží přímo odhalit „nepravosti“, ale mluví o popsání věcí a lidi takových jací jsou (a nepravosti už snad vyplynou samy, což je tázajícím i dotazovaným jasné) – že by novináři nebyli hlídacími psy pouze demokracie? (24.06.2017)

„Sociální problémy se neřeší tak, jak to děláte, že vyvěsíte na náměstí nějaké heslo.“ Některé věty, dialogy, ba přímo celé situace z tohoto filmu by klidně mohly posloužit jako podnět k širší společenské diskuzi. Kritická reflexe v Kieślowského Jizvě se sice dotýká budovatelských principů reálného socialismu a na první pohled se může zdát, že z dnešního pohledu tak řeší éru, kterou již odvál čas, nicméně dilemata vnitřní i společenské, postřehy a konflikty, které film přináší, mi připadají nesmírně nadčasové. Vykácení celého lesa za městem pro vytvoření prostoru na novou továrnu, či-li bouření jedné vzácné prospěšné věci pro vybudování druhého? I k takovým činům může pořád docházet ze strany vlivních lidí a institucí, pro vlastní zápal pro věc nevnímajících někdy její odvrácenou tvář včetně potenciálních následků... a velká společenská JIZVA, jíž lze v tomto filmovém podobenství vnímat jako důsledek celého procesu budování socialismu, zůstala nezahojena, když se potvrdilo ono řečení, že „Na plánech to vždycky všechno vypadá pěkně, ale realita bývá bohužel velmi brutální...“ Svým poselstvím určitě silná záležitost s neurčitým závěrem, který podtrhuje atmosféru onoho morálního neklidu, taky dobře zahraná a zrežírovaná, byť napětí občas povolí a ke konci film už působí zdlouhavě. Budovatelský film, jak tu píší někteří? Za mě tedy rozhodně ne. Mnohem víc, než socialistické agitky, mi svou kritičností s otvíráním tématu k diskuzi Jizva připomíná pozapomenutý trezorový film Klec (1973) s Janem Třískou. [75%] (16.11.2021)

Proč se mi tahle tak trochu popelka mezi Kieslowského filmy líbila? Asi proto, že ji nevnímám jen jako budovatelskou story na pozadí doby, kterou máme všichni rádi za sebou. Pro mě to bylo spíš o vnitřním zápase člověka se sebou samým. O sváru mezi věcí ideje a věcí lidské přirozenosti a hlavně o pocitech člověka, který se musí rozhodnout, nakolik je ještě svobodným člověkem a nakolik jen figurkou v papírovém divadýlku. A to tenhle film zachycuje bravurně, řekl bych až palčivě a surově. Daří se to zejména díky velmi přesvědčivému hereckému výkonu Francziska Pieczky v hlavní roli, syrové dokumentární kameře a minimalisticky industriální hudbě. (09.05.2008)

Přes rovné a vysoké stromy nevidí křivý les. Psychologické drámo o budování lepší životní úrovně pomocí fabriky, paneláku, tenisových kurtů či divadla. Staré křivdy jsou zavaleny tunami hlíny a světlá budoucnost v šedivém marasmu je stále ještě viditelná. A i když do všeho jdeme s myšlenkou "na věčné časy", i světlo se nakonec změní v tmu. Na svou dobu odvážný snímek s výborně laděním hudebním doprovodem, který bych nazval...znepokojujícím. (03.04.2016)

Jizva je samozřejmě fim poplatný době svého vzniku, tedy polovině 70. let, nicméně tématicky a svým zpracováním je předzvěstí filmů morálního neklidu 80. let a redukovat ho na budovatelské téma je nepatřičné. Snímek demýtizuje rozhodovací procesy v komunistickém státě, kde se sice vzletně hovoří o blahu většiny, ale zapomíná se na jednotlivce a neohlíží se na případné následky investičních projektů. Projevuje se tam počátek ekologického uvědomění a občanských protestů, které kulminovaly na začátku 80. let v hnutí Solidarita. Název Jizva je vlastně symbolické podobenství pro zdevastovaný les v okolí velké chemické továrny, ale taky pro psychické trauma hlavních hrdinů, kteří své ideály musí konfrontovat s nepříjemnými dopady jejich činů na okolí. Pro Krzysztofa Kieslowskiho to byla prvotina, ale už tehdy jasně naznačil své možnosti a našlápl k pozdějším majstrštykům. Dokázal si vybrat prvotřídní herce a patřičně je motivovat. Prim samozřejmě hraje Franciszek Pieczka, ale zajímavý je i Jerzy Stuhr, kterého vlastně Kieslowski pro film objevil. Úhrnem - velmi slušný psychologický společensko-kritický snímek své doby, který se dnes dá vnímat jako svědectví zašlých časů. Celkový dojem: 55 %. (22.09.2008)