O-bi, O-ba - Zánik civilizace

Kdybych měl vybrat několik režisérů, které bych vnímal v rámci sci-fi žánru jako zásadní, protože do něj přispěli buď opakovaně nebo s něčím osobitým i nadčasovým, Piotr Szulkin by se mezi nimi mohl spolehlivě ocitnout. Přeci jenom v letech 1979–1986 natočil hned 4 postapokalyptické sci-fi s ojedinělým stylem a atmosférou, z čehož minimálně Válka světů – příští století mi přinesla silný zážitek, i ty další dva filmy mi připadaly zdařilé, originální a hodné pozornosti. Jenže i mistr tesař se ve svém oboru někdy utne a mnou právě viděný, poslední zbývající snímek ze Szulkinovy postapo série na mě přesně jako takové utnutí zapůsobilo. Zápletka obsahující podobenství o přeživších lidech, kteří kdesi v podzemní továrně čekají na záchranu v podobě příletu (patrně neexistující) Archy, mě sice na chvíli zaujala, ale v samotném provedení ve víru nekonečných bizardností a bláznivých postav uprostřed klaustrofobického prostředí ke mě potenciální přesah příliš nedokázal proniknout. Zatímco nasledující Szulkinův film Ga, Ga – Sláva hrdinům měl v sobě zároveň pro mě podmanivou nadsázku a fungoval v něm absurdní humor, zde to vypadá, že se všechny ty bláznivé výjevy berou úplně vážně a občas to spadá až do odporné nechutnosti (naturalistické vracení před kamerou a pod.). Sice tu nechybí hutnější temná atmosféra, ale moc mě nevzala, pokud byla téměř celou dobu úplně stejná a negradovala. Ani oblíbený Jerzy Stuhr mě tady moc nedokázal zaujmout, ani k jeho postavě bloudícího chlápka jsem si jaksi nic nenašel. Celou tu bizardnost zachránila až poměrně slušná poslední třetina, kde děj se konečně někam posunul a nabídl i pár silných obrazů (mj. ten se slepě veřícími lidi na útěku za Archou uprostřed stoupající mlhy) a dost působivý „nadpozemský“ závěr, žel vzhledem k mým celkovým dojmům víc než lepší 2 hvězdičky nedokážu dát. [50%] (27.11.2021)

Aj keď rád hľadám vo filmoch symboliku a skryté posolstvá, v tomto ponurom snímku nevidím žiadne náznaky nejakej alegórie k totalitným režimom. Je tu zmienka o Arche, ktorá zabŕda do náboženstva, v podstate že tieto mýty si vymýšľali úbohí ľudia, ktorí boli úplne na dne a preto si zamieňali realitu za rozprávky o zázrakoch a spáse. Hlavnou pointou príbehu je trpké vykreslenie možných následkov nášho atómového veku, kde, napríklad, každá z 435 jadrových elektrární ročne vyprodukuje 500 ton nezničiteľného rádioaktívneho odpadu... Mizéria, šialenstvo a čakanie na smrť, docela depresívny film. Nečakajte happy end. (07.04.2015)

Zřejmě pod vlivem Sexmise jsem předpokládal, že to bude spíše komediální záležitost. Možná i díky tomuto omylu na mě film zapůsobil silněji, než kdybych přesně věděl, co od něj čekat. Neřekl bych, že je to nějak extrémně depresivní film, nicméně optimismus a radost ze života z něj zrovna neprýští. Je tu pár zajímavých nápadů ohledně fungování zbytku lidstva v postapokalyptickém světě a pozornost je upřena zejména na to, jak se hlavní hrdina srovnává se stupňujícím se rozkladem a šílenstvím svého okolí. V podstatě tu není žádná nosná příběhová linka, což ale vůbec nevadí, spíš naopak. Film vám ani necpe žádné konkrétní poselství či myšlenku. Zato nabízí zajímavou vizuální stránku a atmosféru (ani už nevím přesně proč, ale v některých místech mi to nějak asociovalo Scottova Blade Runnera). (19.04.2018)

Mé počáteční zklamání, že toto není adaptace slavného Huxleyho románu, jak jsem čekala, se postupně s každou další minutou pomalu rozplývalo. Jak už tu kdosi napsal, film není zrovna atraktivní po vizuální stránce, ale mně tentokrát to vítězství obsahu nad formou sedlo na dnešní rozpoložení přímo ideálně. Film mi svým komorním, krapet divadelním ztvárněním tak trochu připomněl naše Karamazovi a jako vize mrazivé postapokalyptické společnosti na mě zapůsobil stejně dobře jako například pozdější Brazil, zvlášť scénu, kdy jsou knihy rozemlety na prach a ten je pak vhozen mezi vyhladovělý dav, jako jejich denní dávka jídla, si budu asi ještě dlouho pamatovat. (06.09.2014)

Piotr Szulkin je specialistou na sci-fi v polském pojetí a pro své projekty dokázal získat i známé herce jako Jerzyho Stuhra či Krystynu Jandovou. Nejde o žádnou akční podívanou; děj se odehrává v čase po apokalyptické jaderné válce, jež vyhladila prakticky celé lidstvo; v temném ovzduší podzemního betonového bunkru, v němž živořící zástupy umírají v beznadějné šedi a v jejichž hrdlech mizí knihy a další pozůstatky starého světa, prodírá se mezi deformovanými charaktery a masou manipulovanou falešnou vírou v přílet spásné Archy jediný muž, který se snaží z bezvýchodné situace najít cestu. Děsivá vize budoucnosti, která oproti československým – vždy spíše komediálním – pokusům o žánr sci-fi neskrývá seriózní ambice, dokáže strhnout, avšak silnější sdělení nedovede zcela přenést, když závěr je až příliš interpretačně bohatý a přeci jenom – divák po jistém vyjasnění jinak zamlženého příběhu určitě trochu toužil. (16.01.2012)