Čokoláda

Jeden z romantických filmov, ktoré majú pointu. Tento je taký farebný. Vždy keď ho pozerám, predstavím si tú vôňu čokolády kakaa. Hocako som sa snažila o to, aby sa mi nepáčil, lebo nepatrí medzi také tabuľkové. Páčil sa mi. Obaja hlavní hrdinovia majú charizmu, hrajú úžasne. Príbeh neopakovateľne zaujímavý. Dá sa pozerať často. Hudba bola príjemná. Tak spolu to dáva 100%. (05.09.2007)

Pozoruhodná óda na čokoládu je holdem skutečně svobodnému lidství. Přesně a citlivě položená doba i místo děje (francouzský venkov té doby byl stále tvrzí výrazně katolického konzervatismu v podstatě starého feudálního režimu) přesně postihuje počátek prudkého hodnotového zlomu evropské společnosti, který se mohl udát kdekoliv - v Normandii právě tak jako v Province, v Kalábrii stejně jako v Aragonu, v Edinburghu srovnatelně jako v zapadlé kyperské nebo řecké vsi. Anonymní městečko, které se vědomě nevymanilo ze středověkého krunýře svých hradeb, místo, kde se téměř zastavil čas, reprezentuje jen jedno z posuzovaných pojetí života. Tím druhým je polyteistickou, zčásti ještě totemistickou mytologií podmalované putování dvou poutnic, matky a dcery, jejíž vzpomínka je hlavní dějovou linií neobvyklého příběhu. Konfrontace, která nemá vítěze, protože silnější je vždy ne ten, který ve jménu pýchy bere a odnímá, ale ten, kdo nerezignuje na pokoru a umí přijímat. Protože brát není dávat. Zhruba tak lze vystihnout zdánlivě průzračné mravní poselství tohoto mimořádného filmu. Severák, vítr drsné Skandinávie, vábí k těkání z místa na místa vždy a každého, a hopsavý klokánek dětské fantazie Pantoflíček, ho musí, chtě nechtě, následovat. Po velkém zlomu, po návratu k sobě samému, po odplynutí drsnosti, která skrývá až chlapeckou plachost navenek nesmlouvavě nesmiřitelného aristokratického starosty maloměsta se vlastně nic nemění. Jen lidé jsou tu na sebe milejší a zdvořilejší, pozorněji sledují své úspěchy i nezdary. Stařenská Madona drsného pábení v jedinečném podání Judi Denchové právě tak jako virtuózní magie něžné krásky Juliette Binochové nebo pokorný návrat k smysluplnému, vnitřně bohatému a tvořivému životu trampského tuláka a předchůdce beatniků i hippies v jedné osobě v podání Johny Deppa vedle dalších skvělých výkonů propůjčují tomuto poselství zvláštní neokázalou naléhavost. Naléhavost, která prostotou pravdy i střídmostí formy, v níž ji podává, je zváště působivou. Krajinná dvojkamera Rogera Bratta a Jeremy Brabena uchvacuje jak zasazováním města do jeho krajinného rámce, tak důsledným a důkladným mapováním a vychutnáváním zdánlivě všedních míst jeho ulic a zákoutí (zejména to platí o soše Reynaudova předka před kostelem a radnicí na plácku, který plní funkci centrálního náměstíčka). Vnějšková všednost mnohdy nezasvěceným jakoby nenabízela nic jiného než urousanou, vlastně opotřebovanou všednost; teprve bližší pohled naznačuje, že osobitost a výraznost nejsou zvláštním, ale všeobecným lidským kulturním statkem, který je dostupný pro každého z nás. Oslňující skandinávská obdoba českého čapkovského či fričovského všedního dne na rozhraní věků zůstává trvalým poselstvím-vzpomínkou, která do nás vstupuje spolu s rychle odeznívajícími posledními záběry filmu. (09.11.2008)

Ano, od začátku je víceméně zřejmé, jak film skončí (i podle nálady hudby) a i mnoho osudů lehce odhadnete, ale to není podstatné pro tento snímek. Důležitá je atmosféra snímku a vztahy, city, co se smí, co nesmí a jak jednají lidé, kteří jsou celý život zvyklí na asketický rytmus a kteří se setkají s "pozemskými" lákadly, které jejich životu zdánlivě protiřečí. Četl jsem tu několik stupidních názorů, že film ukazuje věřící jako fanatiky, co si ani nekousnou do čokolády...pro mě ale film ukazuje na fanatismus (a v tomto případě spíše zparodovaný), nikoli na obyčejné věřící, a ukazuje na zbytečné předsudky. Ano, takových filmů je několik, ale z toho snímku čiší neuvěřitelně podmanivá, až čokoládově chutná atmosféra, která v kombinaci s krásným francouzským městečkem, výtečnou představitelkou hlavní role (Binoche) a kouzelnou, až éterickou hudbou Rachel Portman činí z toho snímku lehké oslazení života :-) Konec je....opravdu dotažený na maximum, až by to mohlo vadit, ale co...na tom nesejde... depresivních filmů rozsévajících hrůzu jsme měli dost, jsem rád, že jsou i filmy, které rozšiřují zase něco jiného, třeba radost. (31.05.2007)

Ke konci je to už trochu moc hezké a ideální (konec z toho dělá v podstatě tu pohádku), ale celý předchozí průběh filmu je nesmírně poutavý a obsahuje moje oblíbené a zároveň neoblíbené téma střetu tradicionalistického zpátečnického dogmatismu a volnomyšlenkářství. Něco, co mě zároveň hrozně baví, je to stále (a asi i navždy bude) velmi aktuální, ale zároveň je mi to většinou strašně nepříjemné sledovat, jelikož ti, se kterými sympatizuju, jsou většinou hrozně slabí a nejsou schopni se hájit tak, jak bych to doufám zvládl já. Tady to tak ale vůbec neplatí, je to prostě feel good film, který je skvěle udělaný a má příjemnou hudbu Rachel Portman, na které jsem byl už asi tak před 15 lety naživo v Rudolfinu (kde i byla Rachel přítomna), ale na film jsem se podíval až teď. A málokdy jsem navíc snesl zdejšího nejoblíbenějšího herce Johnnyho Deppa tak v pohodě, jako tady. (16.11.2021)

Ten film je tak nějak prvoplánově hezký, milý, přátelský voňavý. Postavy jsou miloučké, J. Binoche je hezounká.... Ale je to nuda, ve filmu se v podstatě nic moc neděje. Navíc, nevím, jaké zkušenosti mají francouzští soudruzi, ale podle mých zkušeností potulní rómové většinou nevypadají jako Johny Depp. (16.07.2007)