Můj život jako pes

Smysl dospívání a období, kdy si myslíte, že se k Vám všichni chovají jako pes. V některých ohledech možná daleko upřímnější a přímočařejší film, než by někdo čekal, ale to především proto, že to točili Švédové, a ti když něco natočí, tak to většinou natočí se vší počestností tak, jak to v životě prostě být má. Pokud jste si tedy občas přišli jako psi, a to už jak v rámci svého osobního okolí, tak v rámci ženských, je tento film směřován právě pro Vás. Je totiž kolikrát tak upřímný, že se člověk nestačí divit. A dětské dospívání v tomto případě nabývá okamžitě nových hodnot. (25.12.2010)

Je mi líto, ale přesto, že jsem docela milovníkem severských filmů, nemohu hodnotit lépe. Hned po prvních slovech českého dabingu jsem myslel, že vyletím z kůže. Vřele doporučuji sledovat film v původním znění a zapnout si k němu české titulky. Dále mi vadily historické nepřesnosti. Netuším, kde se vzala informace, že pes Lajka žil ve Sputniku 5 měsíců. Je sice pravda, že teprve na sklonu roku 2002 se svět dozvěděl, že Lajka v raketě zahynula již několik hodin po startu, ale v době, v které se film odehrává se šířily zvěsti o tom, že Lajka žila několik dní a zahynula v důsledku nedostatku vzduchu nebo že byla otrávena. Nikdy nikdo netvrdil, že by žila do doby, než jí došlo všechno žrádlo! Také se mi moc nechce věřit, že by někde mimo hlavní město bylo možno přijímat koncem 50. let na švédském venkově televizní signál na pokojovou anténu. Ale i když odhlédnu od nesnesitelného českého dabingu a od historických nesrovnalostí, film si u mě moc nepolepší. Postrádal jsem jistou dějovou kontinuitu. Film je slepen jen z útržkovitých dějů a než se divák stačí vžít do dané situace, je děj někde jinde. Nikdy se nejde do hloubky nastíněného děje, potažmo problému. Nepřesvědčily mne ani herecké výkony. A to jak dětí, tak ani dospělých. Přes všechny nedostatky, o kterých jsem se zde zmínil, je film koukatelný a podívat se na něj není ztrátou času. (Pondělí 29.03.2010) (29.03.2010)

Ingemarovi v životě chybí pořádná mužská osobnost, která by ho tak trochu popostrčila. Nemocná matka mu nedokáže poskytnout skutečnou lásku a oporu. Ani s chlapcovým sebevědomím to není dvakrát růžové. Vše se změní až po odjezdu na venkov ke strýci, kde nalézá sám sebe. Poetický snímek švédského režiséra Lasse Hallströma nabízí Ingemarovo první oťukávání s láskou, přátelstvím.. Nic proti obyčejnosti, ale tvůrce měl přeci jenom trochu přitvrdit na příběhu, taková ta staromilská atmosféra a poetický, pomalu plynoucí příběh mi třeba u Hallströmových Pravidel moštárny sedly o mnoho více!! (08.02.2011)

Chudák chlapec, nemal to ľahké. Tento typ dramédie mám celkom rád, no pri tejto mám taký pocit, že sa nevyužilo všetko, čo tento námet ponúka, čoho dôsledkom bolo, že ma výsledné filmové spracovanie nadchlo menej ako som čakal a nechalo ma pocitovo chladným. Alebo možno to chcelo len lepšiu a nápaditejšiu réžiu, neviem. Na tie chlapčenské huncútstva, prvé trampoty s láskou a pod. sa síce dobre pozeralo, ale to bolo tak všetko, inak len išlo o totálnu emotívnu sterilitu a veľký odstup, od postáv i udalostí s nimi spojených. Film preto u mňa za pár dní asi upadne do večného zabudnutia. Priemer. 60/100 (18.12.2017)

Místy až hrabalovský film očima malého rošťáka (na prahu dospívání ) situovaný do Švédska někdy před 50 lety. Kluk vyrůstá v neúplné rodině jen s maminkou (která ač smrtelně nemocná je téměř neustále duchem někde uprostřed svých románů), starším bratrem a milovaným psem. Prožíváme s ním kus jeho smutně-veselého mládí. Opravdu zážitek! (23.08.2008)