Interiéry

Co můžeme udělat pro svou nesmrtelnost? Zanechat po sobě nějaké nadčasové umělecké dílo? Takové, které bude doceněno až několik let po naší smrti? Co z toho však budeme mít teď, plní života a přesto neschopni najít jeho smysl? Interiéry jsou jedním z nejsmutnějších filmů Woodyho Allena a současně filmem, který jde nejdál v autorově oblíbeném přemítání nad smyslem umění. Stejně jako všechny předchozí, jsou také filmem o smrti, ale na rozdíl od většiny předchozích i následujících jim chybí jakýkoliv nadhled. Smrtelnost člověka přijímají jako nevyhnutelný fakt, s nimž není snadné se vyrovnat. Podobně jako v Haně a jejích sestrách jsou hlavními hrdinkami tři sestry lišící se kromě vzhledu i životním postojem. Pouze ta nejmladší (Flyn) zatím nezabředla do svého života nenavratitelným způsobem a stále dokáže věci přijímat takové jaké jsou. Dokáže se radovat z drobností a filozofování nad vážnými věcmi nechává na později. Pro jedno z ústředních témat filmu je neméně důležitá Renata v podání klasicky skvělé Diane Keatonové. Dostala se do stádia, kdy neví, co teď, neví, co pak a to, co bylo, ji také příliš nenaplňuje. Nezajde tak daleko jako její matka, opuštěná dlouho věrným manželem kvůli nějaké ordinérní ženské, ale cestu zpět, zpět k normálnímu životu, rovněž najít nedokáže. Ve filmu není snad žádná hudba, pouze ruch okolí, kamera často zabírá mlčící kusy nábytku, nikdo nikam nespěchá, všichni si jenom slovně řeší své problémy. A je to fajn, ani jsem nečekal, že mě nějaký „vážný“ Allen takto zaujme, což však stále neznamená, že bych ho v komičtější poloze neměl raději. 75% Zajímavé komentáře: betelgeuse, Eodeon, Anio (02.09.2007)

Allenovkám bez Allena se vyhýbám jako čert kříži. Tohle je vlastně moje první. Stejně tak je to můj první film od něj bez jakéhokoliv humoru. A musím říct, že Woodymu tohle hraní na Bergmana žeru jen velmi částečně. Hlavně si myslím (a kamenujte mě), že Allenova filosofie obstojí pouze převedená do formy vtipné pointy, jako taková je skvělá, trefná a působivá, na dramatickou hru o psychologické hloubce je ale moc banální a snadno čitelná. Ten film máte (zvlášť když jste od Allena pět šest filmů viděli) prokouknutý po čtvrt hodině a zbytek už ničím nepřekvapí. (14.06.2012)

Zatím nejvážnější film, co jsem od Woodyho viděl. A musím říct, že se mu povedl. Interiors je opravdu silné drama o jedné rodině. Kromě této skutečnosti je spojuje ještě jedna věc - strach. Ze smrti, zapomenutí, že nejsou tak dobří, jak jim ostatní tvrdí… Různé formy strachu se prolínají všemi linkami příběhu a bylo to opravdu depresivní a zároveň působivé. Ani nevím, proč, ale filmu nemůžu dát plný počet, chyběla mi tam nějaká výraznější scéna, něco co by vyčnívalo. Herecky ovšem bezchybné, Diane opět válí. 80 %. (22.08.2012)

Jsem spokojenější, když mě Woody Allen baví. Ne, neříkám, že každý jeho film musí být řachanda fórů od začátku do konce, ale aspoň náznak humoru se dá snad propašovat do čehokoliv... Tedy zřejmě kromě Interiérů. Ne snad že by mě nějak nebývale nudily, to ne, ale na můj vkus to je příliš chladný film, na který jsem nejspíš neměl to pravé rozpoložení. Chápu, že si režisér a scenárista v jednom třeba chtěl od komedií oddychnout a zkusit pro změnu něco vážného, ale natočil tak film, na který se momentálně nechci dívat znovu, a to je tedy poprvé. (29.03.2014)

„Nemohu ze sebe setřást skutečné důsledky umírání.“ Hysterické ženy, neurotičtí intelektuálové, rodinná traumata aneb Bergman projetý kafemlejkem. Ve smrtelně vážném kontextu působí Allenovi intelektuálové jako nesnesitelní narcisové, za jejichž dušezpytným patosem není nic než kopa nafouklých banalit. Stejně jako Allenovi jim chybí zakotvenost v hlubokém životním prožitku, jejich realitou je prožité umění jiných. „Chci se milovat se ženou, před kterou se necitím méněcenný.“ Scény, ve kterých postavy rozebírají druhý plán divadelních her nebo vyčilují ze špatných kritik, v jiných filmech Allen zesměšňoval, navážno vyznívají jako nechtěná sebeparodie (jak jinak parodovat vlastní komediální styl než přehnaně vážným patosem!). „Připadala jsem si jako stroj, který se co nevidět zhroutí.“ A navíc je tu Keatonová ve svých nejošklivějších letech. (17.10.2005)