James White

Az po filmu jsem zjistil, ze kameru delal Matyas Erdely (Sauluv syn) a vsechno to zacalo davat vetsi smysl. Klaustrofobni snimani v makrodetailu na oblicej protagonisty s rozostrenym okolim ale dobre funguje i tady a od zacatku (famozni uvod v klubu) dava filmu nervni, intenzivni feeling. Navic rada dejovych motivu, kterym by jine filmy venovaly samostatny zaostreny zaber, jsou tady resene jen tak bokem, coz odmenuje pozorne sledovani. Na druhou stranu se to zda byt jako Simon Killer revisited, ale Borderline kolektiv si podle me jen dal buduje nezamenitelny tvurci rukopis, v jehoz stredu stoji rozervani mladi muzi dneska. James White navic urcite neni Simonovou kopii, neni to vylozene slaboch nebo vycuranek; lze s nim snadno soucitit. Oproti Camposovu filmu je to bohuzel mene ucelene, nakonec to vyzni do ztracena jako takova narusena, glitchova etuda, ale do pameti se vryje raz dva. Misty to ma velkou energii, kterou dnes na indie scene malokdo umi. (20.03.2016)

Oukej, jméno Christopher Abbott si zapisuju do kolonky se štítkem "sledovat". Na podobnou mizérii musí mít člověk náladu, ale když se mu to trefí do toho správného mentálního rozpoložení, vsákne ho to jako houba. Scéna v koupelně je top. Na tenhle znepokojivý kousek budu vzpomínat ještě nějakou dobu. Skvěle zahráno i nasnímáno. (25.01.2017)

Dá sa tušiť, prečo ľudia tento snímok tak vysoko hodnotia. Pretože je to tak reálne až je to desivé. A ja s nimi súhlasím. Ide o totálne prirodzene vystihnutý boj so zákernou chorobou a v súvislosti s tým aj o ukážkový prechod medzi jednotlivými vzťahovými štádiami medzi dvomi blízkymi osobami, v tomto prípade mama a syn. Koniec keď si obaja predstavovali, čo by bolo keby.... bol veľmi dojímavý. A hlavne herci to skvelo zahrali, takže veľká spokojnosť. 80/100 (28.09.2016)

James White má na víc než na klasický cancer-plot, ačkoli i ten ovládá s bravurou a v druhé polovině jím otevírá záběr i pro druhého člověka, skrze což demonstruje svou coming-of-age proměnu. Bezchybným tahem bylo zlanaření kameramana Saulova syna, který formálně zpracovává podobnou psychologii protagonisty, tedy uzavření se před světem, který je pro něj příliš hostilním, nepochopitelným a opovrženíhodným. Což je asi docela depresivní, kdy jeden z těch filmů se odehrává v Osvětimi a druhý v současném New Yorském Upper Eastu. Klíčová je pro to úvodní scéna, ve který se vyřízený James motá po klubu, kde se snaží překrýt agresivní rap sluchátky, ve kterých mu prozpěvuje Ray Charles, nicméně jakkoli v tom na chvíli najde klid, rap se začne opět vracet s vyšší intenzitou a přebrat kontrolu. Stejně jako James White, žijící ve světě, hledající klid sám v sobě, neustále pod útokem vlivů vnějšího světa. Tahle realistická verze Henry Chinaskiho pro 21. století bez sympaťáckého bonvivánství, neustále doprovázená únavou, pokašláváním a agresivní apatií si zaslouží více pozornosti. (06.08.2016)

Poměrně intenzivní kus, který představil novou zajímavou tvář: energického Christophera Abbota. I kdyby nic jiného, tak právě on stojí za pozornost. Ale postupně. Tahle nezávislá vlaštovka vypráví poměrně intimní příběh, kterak se musí jeden mladík vypořádat s výzvami dospělosti, respektive s hrozbou ztráty milovaného rodiče. Má se osamostatnit, začít pravidelně vydělávat, ale starání se o matku je optimální záminkou, jak to ještě na čas odložit. Snímání hlavního protagonisty převážně ve velkých detailech nijak neruší, režisér má cit pro to vystihnout daný moment, nikam nespěchá, nepodlézá – ač je trochu přímočarý. (18.06.2016)