The House of Lost Souls
Režie:
Jiří HanibalKamera:
Josef VanišHudba:
Evžen IllínHrají:
Jiří Adamíra, Miroslav Zounar, Jana Štěpánková, Alexandra Myšková, Jiřina Jirásková, Vladimír Menšík, Jan Jánský, Josef Bláha, Ota Sklenčka (více)Obsahy(1)
Za zdmi blázince je jiný svět, ale motivy pro vraždu jsou tam možná stejné jako kdekoliv jinde... V lese v Jeseníkách je nalezen zastřelený chovanec nedaleké psychiatrické léčebny Franz Moose. Smrt, na které zdánlivě nikdo nemohl mít zájem, vyšetřují kapitán Havel (J. Adamíra) a poručík Mareš (M. Zounar). Brzy se ukáže, že pachatelem musel být někdo z ústavu, odkud Moose v noci před smrtí utekl. Podezření padá na doktora Koláře (R. Brzobohatý), který nemá na osudnou hodinu alibi, ale také na primáře Holého (J. Bláha), jenž tají svůj vztah s pohlednou mladou úřednicí Rýdlovou (J. Štěpánková). Kriminalisté jen pomalu rozkrývají síť drobných indicií, z nichž kterákoliv by mohla být klíčovým vodítkem k řešení. Moose například maloval obrazy s motivem květin, které rostou právě na louce, kde později zemřel. Při každém ze svých útěků přitom z léčebny směřoval právě tam. Otázka je, co a kde tento bývalý nacistický důstojník ukrýval, a kdo kromě něj o tom věděl… (Česká televize)
(více)Recenze (61)
Vyšetřování mrtvého jenž odešel z psychiatrické léčebny se kořeny vrací 15 let zpátky. Plejáda našich výborných herců v mírně nadprůměrné kriminálce. Sice rozvleklý děj, bez výraznějších zvratů, ale napínavé v otázce kdo je vrah, to bylo. Atmosféra pochmurné léčebny s primářem Bláhou tomu dodala svou "šťávu". ()
Kriminální drama z prostředí psychiatrické léčebny výrazně táhnou nahoru herci, dvojice vyšetřovatelů Jiří Adamíra a Miroslav Zounar velmi sympatická, lékaři Jiřina Jirásková a Radek Brzobohatý báječní, oběma bílý plášť padne a sluší, nelze přehlédnout řádovou sestru, kterou skvěle ztvárnila Alexandra Myšková, no a příběh zavražděného pacienta, malíře, nemocného člověka a taky válečného zločince mě vtáhnul a nepustil.. Jedinou výhradu mám k hudební složce snímku, tohle poslouchat delší čas, zřejmě by mě do té léčebny odvezli taky.. ()
Ponurá atmosferická kriminálka z útrob šedavých 60. let minulého století, jejíž největší devízou je plejáda výborných dobových herců, Achillovou patou pak obsazení a herecké výkony ,,neherců" (především chovanců ústavu) a režijní práce nevýrazného režiséra Jiřího Hanibala. Atmosféra psychiatrické léčebny je ale celkem autentická a výsledný dojem posiluje percepci filmu, který je až překvapivě komorní. Celá produkce a třeba kvalita filmového materiálu vypadá spíše, jakoby šlo o nějaký televizní projekt, než o regulérní celovečerní film určený pro kina. Subjektivně jsem měl také pocit, že se tenhle snímek v realizaci o pár let zpozdil, neboť bez znalosti faktografie jsem ho intuitivně řadil do kontextu filmové tvorby počátku, a ne konce 60. let... Složka detektivky ale naštěstí funguje a coby divák jsem byl v napětí až do finále v Hotelu Praha, což je velký klad. Kvality konkurenčních ,,kalašovek" (vyjma prvního Strachu) Dům ztracených duší ovšem zdaleka nedosahuje... Resumé: *** a půl hvězdičky ()
Dům ztracených duší se dříve používal jako termín pro blázinec. Jak výstižné pro tento film, který se téměř celý odehrává za jeho zdmi. Kriminalisté Jiří Adamíra a Miroslav Zounar vyšetřují vraždu chovance, který z léčebny jedné noci uprchl a byl zastřelen ve skalách, nedaleko ústavu. Podezřelých je hodně a vražd přibývá. Do posledního okamžiku není jasné, kdo vraždil, až v závěrečném napínavém záběru se to divák dozví, i když o pachateli se dá polemizovat již malou chvíli před ním. Ale ta gradace, hledání indicií, nalézání dalších možností a příprava k usvědčení vraha je precizní detektivní práce. Když si vzpomenu na nedávno viděný seriál České televize Zločiny Velké Prahy, je tento film ve srovnání s ním ve všech ohledech jako nebe a dudy, černá a bílá. Moc se mě líbila úvodní pasáž, kdy půlku obrazu tvořily kamerou snímané interiéry léčebny a druhou půlí byly titulky, to vše za doprovodu parádní psychedelické klavírní hudby Evžena Illína s bezeslovnými nápěvy Evy Olmerové. Nádherná souhra, škoda, že se ve filmu vyskytovala potom už jen poskrovnu. Další věc co obdivuji je herecké obsazení, každému tu roli prostě věříte a každá postava hraje úplně přirozeně. Zlatá naše stará herecká škola........ ()
Řada snímků 60. let je pochmurných a temných (vyjma komedií), jisté syrovosti pak přidává i černobílá kamera ve spojení s místy kakofonickou hudbou a zde i vokálem E. Olmerové. A když si připočtete prostředí blázince v kulisách bývalého kláštera, kde na každém kroku hlodá zub času a místní pacienti vzbuzují soucit i odpor, pak dokonáno jest. Tedy není to temné jako Schulhoffovy kriminálky či snímky typu Kočár do Vídně, Ucho, Smuteční slavnost a další, ale tísnivá atmosféra tu je. Snímek ovšem stojí především na hereckých výkonech, kdy si divák může naplno vychutnat výbornou starou (tehdy mladou) hereckou gardu. A nezůstane jen u jedné mrtvoly... 3,5* ()
Reklama