Malina

Naprosto nekoukatelná zhovadilost, co nemá hlavu ani patu a která svoji prázdnotu a impotenci maskuje rádoby  uměleckou manýrou. Filmoví artistní snobští intouši možná budou slintat blahem. Já ne. Jo v devadesátkách byl tenhle typ bizáru in - trochu mi to připomělo vzdáleně, český Cabanovic pokus o dekadentní filmový art Don Gio z téže doby. (08.01.2024)

Když jsem Malinu četla, jen tak ze srandy jsem při otáčení stránky naťukala do vyhledávače na imdb "bachmann". Ha, a on to opravdu někdo zfilmoval. A pak vidím, že ten někdo byl Werner Schroeter, od nějž jsem předtím viděla jeden film, který... byl hrozný. A do toho všeho Elfriede jako scenáristka. Kdo by to nechtěl vidět? Tak teď už to mám za sebou a můžu říct, že atmosféra a strachy předlohy jsou vystiženy pěkně. Na druhou stranu to vystihování tady nedá moc práce a dál film nejde. Např. u těch požárů jsem se dostatečně vynervovala při četbě a ve filmu to bylo prostě už jen podruhé, i když docela poctivě. Líbily se mi interiéry a hudba, lépe řečeno se mi vlastně nelíbily, ale správným způsobem. Totéž platí i o výkonu Isabelle Huppertové. O "ději" a kýčovitosti některých obrazů se nebudu moc rozepisovat, protože by se zase ukázalo, že jsem lůza. Jen bych chtěla ještě říct, že mi to trochu připomnělo knihy Milorada Paviće. (06.10.2011)

(Neznaje knižní předlohu.) Postmoderní ve formě i substanci, film je brilantní studií subjektivity hlavní hrdinky - či spíše "hrdinek". Postava Huppertové je štěpena sama v sobě směrem ke zbylým dvěma postavám, jimiž se neoddělitelně stává - jestliže přijde o zprostředkovatelskou roli jedné z nich, ztrácí i sebe sama. A feministický motiv je zřejmý - obě zbylé postavy jsou muži. Hrdinka tuto decentraci sebe samé a své rozpuštění v druhých samozřejmě nereflektuje přímo, ale vkládá ji do zpředmětnění sebe samé ve formě vlastních literárních produktů (ony mnohé narážky z jejích děl/ zápisků, kde se mluví, jako např. v úvodu, v němž se sní o /nahrubo přeloženo/: "místě, kde se zaměňují místa a čas, zaměňuji já, ty a ostatní."). Toto smazávání rozdílů také legitimizuje "postmoderní" smazávání rozdílů mezi snem a realitou, sněním filmu ve filmu s narativní realitou, záměnu osob v úvodní a ustavující parabole noční můry (důležitá pro zkoumání vztahu hrdinky k jejímu otci, jež, jak jsem narychlo zjistil, hraje v knize větší úlohu, než jakou jsem, alespoň já, dokázal vypozorovat ve filmu.). Ale hlavně legitimizuje Schroeterovo filmařské umění, které tuto rozdvojenost/ roztrojenost hrdinky dokáže uchopit v různých technikách zdvojování a zrcadlení. /// A to zde není místo zkoumat vztahy mezi jazykem a realitou, jež jsou důležité pro pochopení nejprve oné objektivace hrdinky, (nejen?) z ní pramenícího šíleného vztahu k realitě, a následně tak pochopit formu samotné knihy (kterou též psala žena před smrtí), potažmo formy tohoto filmu. (04.11.2015)

„Neuvědomuješ si, že jsem dvojník.“ Elfriede Jelinek je tedy jako autorka podepsána pod hodně podivnými až zvrácenými filmy, naštěstí tohle nebylo zdaleka tak úchylné jako Hanekeho Pianistka podle její předlohy, ani tak bláznivě utržené z řetězu jako Děti mrtvých. Celý děj přesto není skoupý na různé bizarně naturalistické prvky a také vyznat se v psychologii Ženy, přivyknout si na její schizofrénní stavy procházející do totální šílenosti nebylo od počátku zrovna snadné... apropo, celkem vtipné je, jak Elfriede J. tu odkazuje i na samu sebe, když hlavní postava o svých výtvorech napsaných „ve druhém stavu“ říká, že to přeci napsala paní Jelinek. :-)) Nicméně atmosféra je zde po celý čas skvělá, správně znepokojivá a současně budována řadou originálních nápadů a poutavě bizarních prvků. Jednou až groteskní tlačenice u přepážky se sázkami, vedle toho šílený prožitek s dvířkami telefonní budky, v pracovně otravné bílé kočky, jindy zase šlehačková bitva v dětské sešlosti. Málem až poetické výjevy z kostymní pohádky, operetního plesu či stylizovaného představení v jeskyni. A požáry, požáry... stále větší a děsivější. A všemu vévodí parádní výkon Isabelle Huppert, která je prostě na tyhle divné a zvrácené ženské postavy velkou specialistkou a nakonec určitě i díky ní mě Malina dokázal(a) do toho dění na pomezi reality, snových představ a výjevů z rozepsaného románu hlavní postavy hodně pohltit. Na vyústění jsem byl zvědav, svým způsobem jsem takový konec vnímal jako nevyhnutný a v rámci nejednoznačnosti přítomné v celém příběhu si současně zachovává určitou tajemnost. Avšak marně jsem trochu čekal pořádné vysvětlení a objasnění celého podivného příběhu a identity či úlohy hlavních postav, něco, co by tomu vsunulo i jakýsi hlubší rozměr navíc nebo spojilo více z toho množstva zajímavých rozehraných prvků dohromady. I tak ale mohu hlásit značnou spokojenost po skutečně osobitém filmovém zážitku. [80%] (18.03.2022)

Začnu básní I.B. Žádné delikatesy Už mě nic nebaví. / Mám vyzdobit metaforu / mandloňovým květem / Ukřižovat syntax / ve světelném efektu? / Kdo by si lámal hlavu / nad věcmi tak pomíjivými atd. Román Malina měl zřejmě být součástí velkého, snad epochálního projektu (jako třeba Musilův Muž bez vlastností), ale zůstalo jen torzo, které je každému k volnému použití. Simultánku proti trojici Schroeter, Jellineková, Huppertová, I.B. prohrává; její román tu slouží spíš jen pro "správné" rozestavení figurek. Skončím citátem z jednoho jejího dopisu Paulu Celanovi (26.10.1958) - Toužím po klidu a řádu, tady je jen neklid, příliš bezvýznmných věcí, tolik vyrušování, které mě tíží den za dnem... Měla jsem těžké dny, plné pochyb a beznaděje, ale úzkosti může člověk vnést jedině do skutečnosti a tam je rozptýlit, nikoli přemýšlením... Přestože je film zatížen přemírou nekalých symbolů (trhliny a především v přebytku oheň), není možno na filmovou roli navázat skutečný osudový život I.B.; Malina a Ivan nejsou Celan ani Frisch, spíš on i on je ona. (24.09.2022)