Dobrodružství Forda Fairlana

Ačkoli si hlavní hrdina říká Ford Fairlane, ve skutečnosti se jedná jen o přejmenovaného Dicemana, a právě v tom spočívá úskalí tohoto dnes zapomenutého a svého času domnělého kultíku. Onen neomalený, prostořeký a nabubřelý rockabilly buran byl (tedy ještě dnes je) stand-up personou zdejšího hlavního představitele Andrewa Dice Claye. Diceman sice je pouze role údajně neslučitelná s osobním vystupováním Claye, ale ačkoli stojí na pincipu karikatury, není satirickou postavou jako třeba persóna Stephena Colberta v "The Colbert Report". Colbert své inspirace zesměšňoval, jeho publikum to vědělo a smálo se skrze něj tomu, co karikuje. Navíc celá show stála na obeznámení publika i hostů s faktem, že se jedná o parodii. Naopak záznamy dobových Dicemanových vystoupení přinášejí mrazivý obraz, kde se karikaturní přemrštěnost stává rámcem, který ospravedlňuje říkat hulvátské sprosťárny. Právě těm publikum aplauduje, přičemž vůbec nevidí zvrácenost, zkostnatělost, ignoranci a omezenost figury, protože ta není nastaveným zrcadlem či šaškem, nýbrž stvrzením a mramorizací jejich vlastních hodnot. Existuje sice řada případů, kdy karikaturní satira zůstane nepochopena a lidé, ze kterých si utahuje, se stanou jejím oddaným a nadšeným publikem, jako tomu bylo v případě "Ženatý se závazky" či australské ikony Barryho McKenzieho. Oproti nim ovšem Diceman nevykazuje žádné známky reflexe či znejistění pro své publikum. Přinejlepším vyznívá jako pragmatický projekt, který jednomu člověku umožňuje vydělávat si na živobytí tím, že vystupuje jako kretén a kreténi mu za to tuze rádi platí. "Dobrodružství Forda Fairlanea" se kvůli angažování Dice stávají schizofrenním filmem, kde na jedné straně Dice je ideálním představitelem pro zdejší hlavní roli bouráckého rockabilly detektiva, ale současně právě kvůli němu celý film odpudivě čpí. Schizofrenie ostatně je esenciální vlastností filmu, který stojí rozkročený mezi různými tendencemi a směry, ale ve výsledku nepatří nikam. Rockabilly stylizace hlavního hrdiny a jeho chvástavá glorifikace padesátkového machismu a sexismu působí jako pozdní příspěvek do vlny nadsazeného a campového 50s retra, kterou v kinematografii zastupuje řada titulů od "Pomády" (1978) přes "Streets of Fire" (1984) či "Radioactive Dreams" (1985) po "Cry-Baby" (1990). Naopak sebereflexe a upozorňování na klišé žánrových filmů a jejich figur zase film směřuje k trendu sofistikovaných více či méně meta žánrovek v čele s "Posledním skautem" (1991) a "Posledním akčním hrdinou" (1993). Jenže oproti těmto dodnes přetrvávajícím či zpětně doceněným titulům "Dobrodružství Forda Fairlanea" krachují právě na své ústřední figuře. Fairlane je anachronismem, ale nejen, že si to nepřipouští (jako Poslední skaut), ale celý svět okolo něj to vůbec nezohledňuje. Stejné je to i s tím, do jaké míry je jen filmovou figurou, která si uvědomuje, že je nerealistickým konstruktem, když oproti Poslednímu akčnímu hrdinovi nemusí ze své comfort zone nikdy vystoupit. Na druhou stranou díky všemu řečenému byl Fairlane svého času ideálním hrdinou pro dospívající filmové nadšence. Ti ve své náchylnosti k egocentrickému nahlížení světa a rochnění se ve vlastní domnělé nadřazenosti, nenahlédli fakt, že hlavní hrdina je prostě nesympatický kokot, ale mohli v něm vidět velkého bouráka sršícího vtipem, nadhledem a frajerstvím a celý film pak prohlašovali za kdovíjak progresivní či nedoceněný. Právě tento mladický nerozum pak zakládá dualitu zdejších hodnocení, kde extatické reakce v převážné míře pocházejí z doby, kdy se databáze zakládala, neboli od pamětníků, kteří film viděli, když se svého objevil ve videodistribuci, zatímco střízlivější a rozčarované ohlasy evidentně pramení od starších diváků zvědavých, co je zač ten do nebe vynášený fenomén. (30.08.2016) (méně) (více)