Hořké slzy Petry von Kantové

Fassbinder úmyslně nezastíral fakt, že toto komorní, konverzační melodrama vzniklo podle jeho divadelní hry. Rozdělil ho rovněž do pěti aktů a ponechal mu zřetelnou teatrální strukturu. Margit Carstensen ji navíc podtrhuje i výrazně dramatickým přednesem. Rozjezd se může zdát poněkud zdlouhavý, avšak nejpozději od momentu, kdy hlavní postava začíná ronit své hořké slzy, začne být zážitek neskutečně intenzivní. Tradičně nechybí Ballhausova důkladně promyšlená, nádherná kompozice každého záběru. (19.05.2011)

Divadelní rozhovory na jediné téma v jedné ložnici. Rozbor situace kdy jeden miluje, že mu to žíly trhá a druhý nedokáže mít víc než jen rád. Pomalý rozjezd, nepříjemně povedený střed, kdy se mi chtělo i uši/oči odvracet (pravda bolí i na obrazovce) a zdlouhavý dojezd. Výborná představitelka hlavní role, ta její povýšenecká němčina mi mimořádně ani uši netrhala. Nevím jak všemu přihlížející služka Marlene, ale mě jako diváka tenhle dvouhodinový kousek doopravdy bavil všeho všudy možná tak hodinu, zbytek byl na mě až moc divadelní, až moc vleklý, až moc... 50% (13.01.2013)

Intelektuální lahůdka. Kompozice některých záběrů mi brala dech. Film pro náročného diváka, dovedně rozehrávající na komorním prostoru sevřené formy velké emoce. V jistém smyslu je podobným filmem Single Man z r. 2009, který stojí za srovnání. Film zaujme i krásnými kostýmy a pozoruhodným nasazením herecké představitelky titulní role, která je v tomto filmu doslova ženou mnoha tváří. (22.08.2011)

Velmi intimní drama s velmi plastickou postavou ambiciózní a povýšenecké módní návrhářky, která cílevědomě zmanipuluje mladou dívku k níž pojme až vlastnický vztah, aniž tuší, že od té chvíli je k ní připoutána i ona sama a že už od samého počátku je jejich vztah špatně postaven. V barokovém minimalismu (což zní jako paradox, ale lepší přirovnání mě nanapadá) pak sledujeme intenzivní proměny ve vztahu k této nejednoznačné postavě - od znechucení na začátku, přes vzrůstající identifikaci, když je situována do role obět, a opovržení, když v hysterických záchvatech zavrhuje svoji dceru až ke katarznímu uvolnění v poslední dokonalé scéně. I když je těžké se z takovou osobností jako Petra ztotožnit, její emocionální přerody vyznívají přesvědčivě a dokáží se dotknout citlivých míst. Pro mě rozhodně silný a opojný zážitek, který však přeci jen nemá šanci přesáhnout jednu zveličenou osobní krizi a proto asi i brzy vybledne do málo zřetelných kontur. (30.03.2011)

Pokiaľ začnete pozerať tento Fassbinderov film bez znalosti faktu, že sa jedná o adaptáciu (vlastnej) divadelnej hry, tak by vám to do piatich minút došlo. Ono to nie je ani tak prepis, ako skôr divadelná hra na plátne. Máme však krásnu možnosť vidieť, v čom sú tieto dve médiá rozdielne. Kamera dokáže rámovať a vie, že tam kde je ona, sú aj divákove oči. Čiže môžeme sledovať napríklad scénu, kde je v "ráme" 5 žien a to každá v polohe, charakteristickej danej osobe ako v živote Petry (ona sama leží zničená na zemi), tak v danej situácii v deji. Diváci v divadle sú každý na inom mieste a túto možnosť nemajú. Je to síce jasné ako facka, ale aj o tomto je Petra von Kant. Nikto nerozumie ženám tak, ako homosexuáli a tak snáď iba Fassbinder a Almodovar si môžu dovoliť natočiť filmy výhradne bez mužov (alebo skoro bez mužov, toto iba Petra sa bez nich zaobíde úplne). Čo neznamená, že sa toho o mužoch z ich filmov nič nedozvieme. Práve naopak, zaujíma nás totiž, čo si o nás ženy úprimne myslia a ako v skutočnosti ovplyvňujeme ich život. (07.09.2014)