Manželství Marie Braunové

Fassbinder má svůj hodně specifický styl, díky kterému je celkem rozpoznatelný. Ta odtažitost je zde patrná až do poslední scény, která je tak trochu překvapením, ale zároveň nevyhnutelným důsledkem. Celý příběh má relativně dobré a zajímavé postavy, které ale mohou být i pro diváka vzdálené. Fassbinder ale celý film držel pevně v rukou. (12.11.2015)

Víc artové než psychologické nebo realistické, ale rozhodně jsem valil bulvy na to, co všechno se Marfuška v rámci emancipace i oddanosti své velké lásce přiučila, jaká kolečka jí v hlavě chrastila a přeskakovala, i jak estekrásňácky svůj film Fassbinder nasnímal. Jen jsem se u toho vcelku často nudil (2 hodiny jsou fakt moc) a tak nějak si říkám, že to celé mělo být buď o stupeň absurdnější, nebo naopak o stupeň ukotvenější v reálném světě. Jeden z těch filmů, které na poprvé nemáte šanci plně vstřebat, ale ke kterým se podruhé asi nikdy nedokopete. (01.07.2017)

Můj druhý fassbinderovský film. Pocity mám z obou hodně podobné - tyhle filmy jsou prostě... jiné než cokoli, co jsem kdy viděl. Všechno působí jaksi odměřeně, jako by to záměrně šlo proti filmové iluzi. Nejvíc je to vidět na herectví, které jakoby úplně vybočovalo z hereckého stylu typického pro 70. léta. Část dialogů působí jako vnitřní monology nebo nahlas pronášené úvahy o morálce. Herci vystupují často přehnaně, jaksi divadelně a jindy jsou zase distancovaní, takže divák vůbec netuší, jak danou situaci prožívají (nejvíc to platí pro Hannu Schygulla). Manželství Marie Braunové je vlastně spíš filozofický traktát o údělu a úloze ženy v moderní společnosti než normální hraný film. A způsob, jakým Fassbinder pracuje s mizanscénou a vede kameru, je i tady naprosto geniální. (14.08.2020)

Film hodný pozoru a zalíbení už pro to, jak proti sobě Fassbinder okatě poštvává citlivě vypiplanou organickou gradaci křehoučkého děje, který dýchá životem stejně jako vzdouvající se křivky Mariiných ňader, jak jí víc a víc dochází, co všechno smí ženská pro život udělat, a zdánlivě necitlivé řemeslné zpracování (kdo viděl třeba Čínskou ruletu, ví, že Fassbinder si v jemnostech rafinované filmařiny sáhl na vrchol a že přechod k jiným nástrojům filmování je tu záměrný, vytvářející silný kontrapunkt), obhroublou filmařinu, upozorňující na sebe schválně přetaženými hereckými podáními postav, zrnitou kamerou, zvukovými překryvy... - aby se nakonec z těch dou právě filmařina v posledních minutách zmocnila celku, ovládla pole a křehce se vyvíjející, neustále ohrožený příběh kovářským kladivem drsně zatloukla do stanov uměleckého žánru melodramaticky přetaženým a výsměšně krutým finále (ten příliš dlouhý záběr na knoflík hořáku, zopakovaný i pro nejhloupějšího diváka, aby naznačil, jak s tím vším bude zameteno, protože tak lze, protože vyprávíme, protože to je možné a dovoleno). Fassbinder nás nehodlá nechat zapomenout, že jsme sledovali film. *** Více podotýkám ještě u Loly, podivně konstrastního snímku k tomuto. *** (23.10.2015)

Keď som bol fascinovaný dvoma menej známymi Fassbinderovými filmami, tak čo potom očakávať od niektorého z jeho slávnejších diel. Očakávania nesklamali, Schygulla po výkone v Marthe opäť predviedla do puntíku presne to, čo od nej workoholik Rainer vyžadoval. Film je orámovaný dvoma geniálnymi sekvenciami, ktoré vystihujú cynizmus doby a na jeho konci sa možno opýtate samých seba, či víťazstvo na MS v Berne bol skutočne ten zlomový moment, kedy sa Nemecko dalo dokopy po druhej svetovej vojne. Ale kde niečo začína, tam niečo končí. Maria je obeťou druhej svetovej vojny, ako aj typickou silnou ženskou postavou s tajomstvami, túžbami a motiváciami, ktorých morálne zaradenie nie je vzhľadom na okolnosti vôbec jednoduché. Táto ambivalentnosť je presne to, čo musí mať rád každý inteligentný divák a v spojitosti s výraznou Fassbinderovou filmovou rečou (napr. snímanie tvárí cez členené okná) ho tak čaká silný filmový zážitok bez hluchých miest. (19.04.2013)