Manželství Marie Braunové

Víc artové než psychologické nebo realistické, ale rozhodně jsem valil bulvy na to, co všechno se Marfuška v rámci emancipace i oddanosti své velké lásce přiučila, jaká kolečka jí v hlavě chrastila a přeskakovala, i jak estekrásňácky svůj film Fassbinder nasnímal. Jen jsem se u toho vcelku často nudil (2 hodiny jsou fakt moc) a tak nějak si říkám, že to celé mělo být buď o stupeň absurdnější, nebo naopak o stupeň ukotvenější v reálném světě. Jeden z těch filmů, které na poprvé nemáte šanci plně vstřebat, ale ke kterým se podruhé asi nikdy nedokopete. (01.07.2017)

Nemecké mestá vyzerali po vojne hrozivo (Berlín, Drážďany, Hamburg...), najhoršie na tom boli mestá a továrne v sovietskej zóne. Úplne iná situácia v bombardovaní Nemecka nastala po Jaltskej konferencii, kedy bolo jasné rozdelenie Nemecka na okupačné zóny. Briti a Američania bombardovali tie priemyselné objekty, ktoré sa mali dostať do rúk Sovietom aby, ochromili povojnový rozvoj tejto krajiny. Úplný opak nastal v zóne Američanov, predsa si Američania nebudú bombardovať továrne v Nemecku, kde majú svoje podiely, vyrábali pre Hitlera a tvorili sa pre nich zisky. V skutočnosti nebola nemecká ekonomika ešte úplne zničená, ale to čo zostalo bolo rozobraté spojencami v rámci reparácii. Muži zväčša padli vo vojne, boli nezvestní alebo ešte v zajatí. Ženy tak boli rovnako ako počas druhej svetovej vojny odkázané iba na seba. Museli sa postarať o zvyšky svojich rodín, nakŕmiť deti a nájsť im strechu nad hlavou. Na to však musel začať fungovať normálny život. A museli to byť ženy, ktoré začali dvíhať mestá a ekonomiku z popola a o tom je trilógia filmov Manželstvo Márie Braunovej,1979; Lola, 1981 a Túžba Veroniky Vossovej, 1982. (07.07.2015)

Snímek nám ukazuje Německo těsně po pádu Třetí říše. Svatební den je vždy velkou událostí, která se manželům vryje nesmazatelně do paměti. Stejně tak Marii, bohužel za poněkud jiných okolností, než je obvyklé. Během obřadu začne bombardování a svatební slib podepisují vleže mezi troskami. Bomba vyhodí Mariin život do vzduchu. Manželství trvá pouze půl dne a jednu noc. Nádraží křižují ženy s cedulemi kolem krku – čekají na své muže, doufají v jakékoli zprávy od procházejících. Marie už ale nechce jen stát a doufat… Bezcílné čekání hodí pod projíždějící vlak. S výrazným make-upem, odvážnými šaty a velkým odhodláním se uchází o práci v baru pro Američany. Svým půvabem si získá afroamerického vojáka, se kterým naváže intimní vztah. Je si jistá, že Hermann se jí vrátí a vše dělá pro jejich budoucí dobro. Ani trochu nepochybuje, že by šlápla se svým rozhodnutím vedle. Prodává svou duši, aby přežila. Její tělo je klíčem do světa bohatství a přepychu. Režisér Rainer Werner Fassbinder pronikl Marii hluboko do duše a pokusil se o psychologickou kresbu hlavní hrdinky. Při sledování její proměny se nabízí otázka, zda vše dělala opravdu pro Hermanna, nebo pouze pro sebe? Nebyla to jen chatrná obhajoba jejích činů? (22.03.2010)

Film hodný pozoru a zalíbení už pro to, jak proti sobě Fassbinder okatě poštvává citlivě vypiplanou organickou gradaci křehoučkého děje, který dýchá životem stejně jako vzdouvající se křivky Mariiných ňader, jak jí víc a víc dochází, co všechno smí ženská pro život udělat, a zdánlivě necitlivé řemeslné zpracování (kdo viděl třeba Čínskou ruletu, ví, že Fassbinder si v jemnostech rafinované filmařiny sáhl na vrchol a že přechod k jiným nástrojům filmování je tu záměrný, vytvářející silný kontrapunkt), obhroublou filmařinu, upozorňující na sebe schválně přetaženými hereckými podáními postav, zrnitou kamerou, zvukovými překryvy... - aby se nakonec z těch dou právě filmařina v posledních minutách zmocnila celku, ovládla pole a křehce se vyvíjející, neustále ohrožený příběh kovářským kladivem drsně zatloukla do stanov uměleckého žánru melodramaticky přetaženým a výsměšně krutým finále (ten příliš dlouhý záběr na knoflík hořáku, zopakovaný i pro nejhloupějšího diváka, aby naznačil, jak s tím vším bude zameteno, protože tak lze, protože vyprávíme, protože to je možné a dovoleno). Fassbinder nás nehodlá nechat zapomenout, že jsme sledovali film. *** Více podotýkám ještě u Loly, podivně konstrastního snímku k tomuto. *** (23.10.2015)

Truffaut: „Tímto filmem vystoupil Fassbinder ze své věže ze slonoviny“ (nepřijde mi, že by v ní kdy byl…). Je to koncert pro Schygullu – je zde ve vynikající formě a dává poněkud upovídanému celku švih. Celý film je melodramaticky pokleslý, herci jsou často nechaní velmi špatně hrát (výjimkou je génius Schygulla) – podle všeho je to Fassbinderovou technikou natáčení – bral první záběry. Filmu to ve výsledku neškodí – je to prostě JINÁ kinematografie. Skvělá je (opět) hudba – Peer Raben – tedy pokud nejde jen o citace dobových šlágrů – zní to jak drcené sklo… Zatraceně silné, skvěle natočené a promyšlené je i celé finále. Fassbinder v Die Ehe… často používá montáž dvou zvukových pásem (Adenauerův projev kontra rodinná hádka), kterou dovedl k dokonalosti v Třetí generaci. (04.02.2011)