Werckmeisterovy harmonie

Jak to popsat, a přitom si necintat pentli? Jestli se mi Tarr mohl něčím dostat na tělo, tak to byla pomalá nálada malého města, v němž vnitřně osamělí muži tráví čas v putykách, kde se zpíjejí do němoty, aby se jednou za čas nechali omámit bezprostřední poezií obecního potrhlíka, jíž sice nemohou dost dobře rozumět a která se k nim vůbec nehodí, ale jejich vnitřní dítě dobře ví, co jim chybí. Toto hledání duše, jak by se to taky dalo nazvat, je ve filmu všudypřítomné. János Váluska (Lars Rudolph je pro roli jako stvořený), místní dobráček, který každému rád poslouží, prochází svým městem jako novozákonní prorok — nemetá po vzoru těch starozákonních po lidech výkaly a nadávky, ale svou skoro andělskou přítomností jako by zhmotňoval v okolní prázdnotě zdánlivě absentující vertikálu. Druhá rovina filmu téměř bezešvě navazuje na tu první. Bezhlesá lůza, jež nemůže nepřipomínat samozvané revolucionáře, naslouchající svému „antikristu“ příznačně pojmenovanému Princ, ničí města jedno za druhým. Snad je to boj proti vyprázdněnosti životů, spíše je to však boj prázdnoty proti životu. Opět příznačně se v následujícím kataklyzmatu hněv davu obrací proti bezbranným a bezmocným, odděleným od promrzlého spiknuvšího se světa pouze otevřenými dveřmi. Následná alegorická scéna odevzdanosti a jakéhosi očištění zástupů jako by vše zpečetila. Vše, co se nám zdá tak přirozené, může být jen na mylně určené stupnici založenou harmonií.           Snímek je černobílá pocta obrazu, vnímaného skrze nenasytnou kameru, která jako by se nedovedla nabažit zabíraných scén. V nich se povětšinou chodí a mlčí, obraz má dostatek času zažrat se do oka diváka, ten má zase dostatek času každou z těch scén promyslet a procítit. Nedá se ovšem smlčet, že divácky se k filmu nedá přistoupit nepřipraveně a v chvatu, protože v porovnání s obvyklou vypravěčskou úsporností se jedná o zážitek založený hlavně na usebrání. Někdo by mohl říct, že je to nudné, ale není. (20.07.2011)

Myslím, že tento Tarrov art bude pre tunajších divákov o niečo prístupnejší a pochopiteľnejší, ako pre divákov, ktorých predkovia nezažili rôzne obdobia totality rôzneho charakteru. Náš a maďarský národ máme spoločné, alebo v poslednom storočí veľmi podobné dejiny, takže Tarrova politická alegória nám bude bližšia. Narážky filmu na politiku sú vďaka bezčasiu a umiestneniu do anonymného mestečka voľnejšie interpretované, i keď najviac nám budú udalosti pripomínať práve dejiny 20. storočia a špeciálne komunizmu. Film vďaka týmto prvkom pôsobí dojmom dystopického sci-fi, respektíve využíva jeho postupy, až sa čudujem, že v kolonke žáner nie je spomenuté. Forma filmu je tu a inde rozobraná určite do najmenších detailov, to najpodstatnejšie ale je, že vytvára veľmi sugestívnu atmosféru tohoto znepokojivého filmu. Každý národ má svoje zatmenie slnka, treba iba dúfať, že ak ho znova začneme vidieť a cítiť, tak sa z našich chýb z tohoto obdobia ponaučíme. V našom prípade tento prípad bohužiaľ nenastal. VIDENÉ ZNOVA: Teraz neviem, či je moja najobľúbenejšia Tárrova scéna fucik v práci v Panelových vzťahoch, alebo nahý starček stojaci vo vani v Harmóniách. (10.10.2013)

Tarr tvrdí, že jeho film nemá příběh, s tím nelze tak úplně souhlasit. Tak silný emociální příběh jsem již dlouho neviděla. Je jako kaktus, krásně kvete, ale příliš blízké setkání může bolet. Mihály Víg napsal naprosto geniální hudbu. Krásně bych si film užila, kdyby byl celý jako začátek a závěrečná scéna. Mnohé dadaistické dialogy šly zcela mimo mne a zkazily mi dojem z filmu. (13.05.2013)

Můj nejlepší zážitek z kina. Scéna v nemocnici je vrcholem kinematografie. A jaksi tuším, že ten pocit naprostého ohromení, souznění s neuvěřitelnou silou vyvěrající z plátna a podobající se až transu, se už nikdy u žádného jiného filmu nebude opakovat. Werckmeisterovy harmonie považuji zatím asi za to vůbec nejlepší audiovizuální dílo, co jsem kdy viděl. (23.05.2011)

Podle románu Lászlo Krasznahorkaie, z nějž vycházejí i další Tarrovy filmy Kárhozat či Sátángó. Bez debat metafyzické dílo nejvyšší úrovně. Politický podtext podaný neuvěřitelně vybroušeným jazykem komíhajícím na rozhraní filmu suše dokumentárního a skvělého zdrcujícího naturalismu, kdy není ani jediné zbytečné chvilky. A to hudební poslání, není jediné hudební myšlenky, noty, ba ani pomlky, jež by nebyla nezbytnou součástí filmu a důležitým výpovědním prostředkem. (28.04.2005)