Werckmeisterovy harmonie

Po Satanském tangu jsou Werckmeisterovy harmonie mnohem divácky vstřícnějším filmem, opět zcela jasně definujícím Tarrův styl a uzavírajícím téma konceptu neodvratné apokalypsy. Werckmeisterovy harmonie jakožto pomyslné ukončení této trilogie evokují nejsilnější meditativní atmosféru, která je podchycována například prací s kamerou, kdy kamera stále rámuje prostor, v němž už se nedějí žádné narativní operace (scéna se uzavřela; postavy odešli). Vnímání času a prostoru se dostává na stejně (ne-li vyšší) důležitou rovinu jako proces vyprávění anebo postavy. Omezená narace zajišťuje naši spojitost s postavou Valusky, přes jeho fascinaci atrakce až k jeho nervovému zhroucení, vše prožíváme společně s ním a film se tak stává sugestivním i v tomto směru. Tento film mi přinesl jedno z nejzajímavějších střetnutí s maďarskou kinematografií, čemuž dopomohla i geniální scéna v nemocnici, kterou nemůžu opomenout. [KINEMATOGRAFIE MAĎARSKA] (04.01.2017)

Film, který se pišní NÁDHERNOU počáteční scénou, který drtí diváky nepochopitelnými motivacemi jež ovládají obyvatele už zřejmě psychicky zdecimované komunity. Režisér mučí diváka prostředky na pokraji únosnosti, pokud na to divák zrovna "nemá", zřejmě celý snímek shlédnout nevydrží. Přiznám se, že jsem při sledování tohoto filmu "na to neměl" (náladu, energii, chuť vytrvat" - přesto jsem se dokoukal do konce a netroufám si to hodnotit ... něco v tom totiž přece jen je... je to spíš jako CHCÍPLÁ VELRYBA, svým způsobem fascinující, přesto "úděsné" (30.07.2008)

Kniha, ktorú som nedávno dočítal, mala taktiež hlboký filozofický presah, akurát sa vo svojej ťaživosti a ťažkopádnosti pre mňa (ako pomalého čitateľa) ťahala niekoľko týždňov. V tomto smere ju film presahuje, pretože nie len, že má pri rovnakej hĺbke rozumnejší rozsah a svižnejší štýl (jasné, znie to trochu paradoxne pri jedenásťminútových záberoch), ale najmä oplýva prvkami, ktoré kniha nemala - a to je fantastická čiernobiela kamera (!) s úžasne komponovanými dlhými zábermi, nahradzujúcimi Krasznahorkaiove nekonečné (20 riadkov trvajúce) vety a jemný, presný hudobný motív. Je to podobných 5 hviezd ako som dal napríklad Nebu nad Berlínom - nebola to úplne moja šálka kávy, vo svojom naračnom minimalizme to pravdepodobne nikdy nebude môj obľúbený film, no jeho kvality sú nespochybniteľné a absolútne. Tarrov film pripomína tú veľrybu - je rovnako ťaživý, mŕtvolný, zapáchajúci rozkladom, no zároveň nežný, krehký a svojím spôsobom monumentálny. (12.09.2022)

Pokiaľ máte radi Modrý zamat (nebeský záver), Stalkera ("zóna v meste"), im podobné diela a prirátate k tomu osobitý maďarský rukopis Bélu Tarra (ostrý zvuk, zhmotnený-dotykový obraz vidieka), tento film si zamilujete. Navyše má narozdiel od trošku zakonzervovaného minimalizmu Turínskeho koňa širšie myšlienkové portfólium, dá sa v ňom výraznejšie zapolemizovať. Akurát si neviem predstaviť, že by určitý druh filozofických monológov si nejaká prísediaca postava dovolila prerušiť (haha). Každopádne som dumal, vnímal a mnohé z postupov a obsahových rozuzlení som hlboko preciťoval. (04.09.2015)

Poslední částí černé trilogie jsou Werckmeisterovy harmonie. Na rozdíl od Satanského tanga jsou svou délkou srovnatelné s běžnými celovečerními snímky, jinak však mají všechny atributy předchozích dvou filmů (specifická práce s časem, až meditační nálada, dlouhé a pomalé záběry…). Příběh podléhá přísně chronologické následnosti, oproštěné od složitější struktury Satanského tanga. Film je nám vyprávěn pouze z pohledu jediné postavy, Jánose Vasulky. **** Hlavní téma filmu by se dalo shrnout jako hledání pořádku a harmonie v upadajícím světě. Ta je však, dle mé interpretace, pro lidstvo nedosažitelná. Když János pohlédne do oka velryby, vidí čistotu, neposkvrněnost zvířete a určitý smír, zatímco venku se agresivita postávajícího davu neustále zvyšuje a podtrhává tak úpadek lidstva, humanismu. János je zděšen, ale jeho psychický stav kulminuje až při scéně ničení nemocnice a týrání pacientů. Zdivočelému davu se toto prozření naskytne také, při pohledu na nahého starce stojícího ve vaně v celé své přirozenosti, jak ho příroda stvořila, bohužel je již pozdě. Při posledním záběru jde Jánosův profesor hudby po zpustošeném náměstí a také pohlédne do oka velryby. Nevidí však již nic, oko je prázdné a zamlžené. Lidskost klesla na nejnižší možnou úroveň. **** Ve Werckmeisterových harmoniích je zcela nejzřejmější, že motivace ke zničení města vyšla z dlouho potlačované temné stránky lidské mysli. Poprvé totiž nejsou postavy zbídačené jako v Zatracení či Satanském tangu a jejich konání nemůže být zapříčiněno jakoukoli finanční potřebou. Dav na náměstí není tentokrát zobrazován jako sociální objekt ale jako hrozivý a vražedný živel. **** Tarr obohacuje i jazyk kamery, která zde pracuje výrazně se světlem a tmou, blízkostí a vzdáleností, ale hlavně se zde objevuje i vertikální pohyb kamery, při kterém je využito kamerového jeřábu. Výsledek takových záběrů pak lze přirovnat k jakémusi „božskému pohledu“, který nečinně sleduje lidstvo scházející z cesty. (25.10.2007)