Hudba:
Mihály VígHrají:
Lars Rudolph, Peter Fitz, Hanna Schygulla, János Derzsi, Džoko Rosič, Ferenc Kállai, György Barkó, Attila Kaszás, Péter Dobai, Mátyás Dráfi, Mihály Kormos (více)Obsahy(1)
Ticho a mlčení měly stejně ničivou sílu jako krutý mráz za okny domů... Do malého provinčního městečka, sužovaného v zimě extrémně nízkými teplotami, přijíždí cirkus. Jeho velkou atrakcí je tělo velryby uzavřené v obrovském pojízdném karavanu. Z městečka a okolí přicházejí na náměstí stovky mužů nabitých zvědavostí a mrazem vynucenou pasivitou. Když dojde k zákazu cirkusového představení, jejich hněv se promění v ničím neovladatelnou sílu... (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (65)
Výrazově i kamerově hodně silný a vyjímečný film.Děj probíhá hlavně v mysli diváků a dlouhé záběry nutí diváka to silněji prožívat, ale každý to svoje, co si pod tím představuje. Bohužel po půlhodině jsem čím dál víc přemýšlel, co tím chtěl režisér říct, tak mě to od děje poněkud odpoutávalo. Asi bude potřeba druhé shlédnutí kvůli utřídění myšlenek. Film je určený rozhodně pro náročného diváka, a k tomu snad časem taky dospěju ;-) Zatím slabší čtyři hvězdičky, dokud to nepochopím. ()
"Emoce hluboko zaryté v nás pronikají všemi a spojují nás. Unikly totiž tíze temnoty. A tohle zdaleka není konec." _________ Zde není opět nad ničím polemizovat, protože snímek 'Werckmeisterovy harmonie' je dalším z mnoha úchvatným piedestalů maďarské kinematografie a milník tvorby baladika Bély Tarra. Již desetiminutový jednozáběrový úvod, v kterém vesnický listonoš, naivní filozof a ústřední postava János Valuska, učiní ze štamgastů neznámé knajpy Slunce, Zemi i Měsíc a ze zbylé kompanie opilců pohyblivé molekuly kosmu, je až teatrální inscenací vesmírných zákonitostí. Jaký to velkolepý nápad, nechat systematicky hrát planetární a hvězdné role ubohými mlčenlivými troskami zavinutých do ošuntělých kabátů své nicotné existence. Touto atypickou kombinací vzniká ten nejvíce podmanivý prolog v dějinách kinematografie - bez debat - a emblematicky tak předznamenává celkovou náturu snímku.... Tarr zde taky opět mistrovsky implementuje svou signifikantní melancholickou poetiku – leč neočekávejte klasický útěk hlavního hrdiny do světa iluzí, introspekcí a snů skrze hudbu před bezcitnou nemilosrdností reality, jako kdyby jste četli podprůměrný román z epochy romantismu. Děj je laicky řečeno o ničem, ale z hlediska strukturalismu jde o neskutečně komplexní zrcadlo o tom, že lidstvo je vůči prázdnotě vesmíru naprosto bezvýznamný a nicotný. Zároveň tomu dopomáhá i nedílná a přesto intelektuálně složitá metafora o disharmonii lidskosti - proto název 'Werckmeisterovy harmonie' - jelikož tato hudební teorie v podstatě zkoumá obměnu počtu oktáv a hudebních tónin a jaksi zastává tezi narušení stanoveného řádu rytmů. Snímek je tedy v podstatě jakousi arytmickou lucidní noční můrou, přesto tak lyricky a esteticky překrásnou, která symbolizuje nezhojené jizvy a existenciální stigmata na lidské společnosti. Děj taky disponuje aspektem nejednoznačného abstraktního střetu mikrosvětů a makrosvětů - ať již náboženských, sociálních či politických.... A přestože jsem neměl sebemenšího tucha na co se to vlastně dívám, nedokázal jsem od toho byť na sekundu odtrhnout oči - takže v nejbližší době určitě dám repete. Fenomenální a jen tak neodmyslitelný hudební doprovod Míhaly Viga emocionálně umocnil uhrančivou atmosféru, která doslova nahání husí kůži. Mistrovské zakončení trilogie Bély Tarra a Lászlo Krasznahorka.... [VERDIKT: 9 velryb z 10] ()
Po Satanském tangu jsou Werckmeisterovy harmonie mnohem divácky vstřícnějším filmem, opět zcela jasně definujícím Tarrův styl a uzavírajícím téma konceptu neodvratné apokalypsy. Werckmeisterovy harmonie jakožto pomyslné ukončení této trilogie evokují nejsilnější meditativní atmosféru, která je podchycována například prací s kamerou, kdy kamera stále rámuje prostor, v němž už se nedějí žádné narativní operace (scéna se uzavřela; postavy odešli). Vnímání času a prostoru se dostává na stejně (ne-li vyšší) důležitou rovinu jako proces vyprávění anebo postavy. Omezená narace zajišťuje naši spojitost s postavou Valusky, přes jeho fascinaci atrakce až k jeho nervovému zhroucení, vše prožíváme společně s ním a film se tak stává sugestivním i v tomto směru. Tento film mi přinesl jedno z nejzajímavějších střetnutí s maďarskou kinematografií, čemuž dopomohla i geniální scéna v nemocnici, kterou nemůžu opomenout. [KINEMATOGRAFIE MAĎARSKA] ()
Pokiaľ máte radi Modrý zamat (nebeský záver), Stalkera ("zóna v meste"), im podobné diela a prirátate k tomu osobitý maďarský rukopis Bélu Tarra (ostrý zvuk, zhmotnený-dotykový obraz vidieka), tento film si zamilujete. Navyše má narozdiel od trošku zakonzervovaného minimalizmu Turínskeho koňa širšie myšlienkové portfólium, dá sa v ňom výraznejšie zapolemizovať. Akurát si neviem predstaviť, že by určitý druh filozofických monológov si nejaká prísediaca postava dovolila prerušiť (haha). Každopádne som dumal, vnímal a mnohé z postupov a obsahových rozuzlení som hlboko preciťoval. ()
Film, který se pišní NÁDHERNOU počáteční scénou, který drtí diváky nepochopitelnými motivacemi jež ovládají obyvatele už zřejmě psychicky zdecimované komunity. Režisér mučí diváka prostředky na pokraji únosnosti, pokud na to divák zrovna "nemá", zřejmě celý snímek shlédnout nevydrží. Přiznám se, že jsem při sledování tohoto filmu "na to neměl" (náladu, energii, chuť vytrvat" - přesto jsem se dokoukal do konce a netroufám si to hodnotit ... něco v tom totiž přece jen je... je to spíš jako CHCÍPLÁ VELRYBA, svým způsobem fascinující, přesto "úděsné" ()
Galerie (49)
Photo © Goëss Film
Reklama