Jeho dívka Pátek

No, já asi radši ty noiry...Jeho dívka Pátek je film, který má své nevyvratitelné kvality, ale mému vkusu ani divácké trpělivosti příliš nevyhovuje. Tempo dialogů je tak rychlé, že se oněm ukrytým hláškám ani nestačíte zasmát a navíc mě i trochu zklamalo, že tam nebylo tolik ostře rýpavých poznámek a dvojsmyslů jak jsem od jednoho z nejznámějších screwballů očekával (například LaCavovo Stage Door bylo v tomto ohledu mnohem lepší). Vše je tady soustředěno na rychlost, až mě kacířsky napadalo, že kdyby si ony zrovna mluvící postavy své odpovědi o půl vteřiny déle rozmýšlely, mohly být mnohem zajímavější. Avšak sledování rozjetého Caryho Granta ve vrcholné formě a nepříliš zprofanované, ale kromobyčejně sympatické Rosalind Russel, činí z His Girl Friday snesitelný zážitek i pro diváka, kterého umělý a přepjatý novinářský příběh poněkud nudí. (02.10.2013)

Kdyby se uspořádala soutěž o nejukecanější film historie, tento Hawksův užvaněný screwball by se určitě umístil na předních pozicích. Cary Grant po celou dobu řeční, Rosalind Russell řeční a ostatní postavy jim v tom zdatně sekundují. Až se v tom člověk občas ztrácí, což je škoda, protože hektické prostředí novinařiny skrývá netušené krásy. Prozatím 70% (29.06.2010)

Hawks přenésl na plátno klasickou konverzačku, která dokázala skloubit americkou ódu na demokracii s vtipně cynickými postavami, které se v neskutečné rychlém tempu podvádí (v originále "double-crossing" ). Piráti z Karibiku jim nesahají ani po kolena. A tak Grant dokáže dostat stupidního nápadníka jeho bývalé ženy několikrát do vězení, jeho matku nařídí vynést z press-roomu, aby se svou bývalou (a budoucí) ženou MIMOCHODEM zachránil nevinně odsouzeného a usvědčil starostu z úplatku. Vždyť pod tím cynickým výrazem se skrývá pravý Američan! Některé vtipy se drží v obměnách dodnes (Přísahám na hrob své matky! - Ale tvoje matka je pořád naživu!), ale vždy mě dostává závěr - žádný vášnivý polibek, žádný desetiminutový sentimentální patetický projev o amerických hodnotách - je prostě jasné, že mít líbánky u Niagarských vodopádů byl jen hloupý nápad. (09.10.2008)

Až na to, že jim chybí páteř, jsou zdejší novináři celkem sympaťáci. Což neznamená, že by bylo lehké narazit mezi převažující mužskou částí osazenstva na někoho jiného než na podvodníky, zloděje, vrahy a ňoumy. Přítomnost jenom příležitostně vypočítavé ženské hrdinky je proto nesmírně příjemná a přejete si, aby Hildy nakonec učinila správné rozhodnutí a před stlaním postele dala přednost akčnější žurnalistice. Film v tomto ohledu nabízí pointu sice ne revoluční, ale poměrně uspokojující z pohledu obou pohlaví. Pravděpodobným záměrem tvůrců bylo odvést pozornost diváků od probíhající války, která je společně s jinými vážnými tématy zlehčována také přímo v dialozích. Scénář si na druhou stranu nedovoluje překráčet dobovou hranici vkusu a některé scény jsou pro vyvážení nevážného pojaty velmi seriózně. Hawks tohle „přepínání“ hravě zvládá a mistrovsky si přitom vypomáhá střihem. Místo hudby mu jako zvukový doplněk slouží samotná slova. Náhle utichnutí je jako zvážnění, dovede úplně pozměnit náladu. Jde-li o množství slov, His Girl Friday patří k filmům, u nichž divák neškolený v rychločtení nemá napoprvé šanci stíhat číst titulky i sledovat děj. Bonusem pro angličtináře je řada slovních vtípků zašifrovaných do již sdělením vtipných hlášek. Strhující tempo činí z His Girl Friday jasného kandidáta na nejlepší akční komedii všech dob. Přitom se odehrává v pár místnostech a záběry jsou povětšinou poměrně dlouhé. Něčeho takového si ale, unášeni proudem (vět), nemáte šanci všimnou. 90% Zajímavé komentáře: imf, mortak (07.09.2011)

Nemůžu si pomoci s tím, že tato komedie byla spíše psána na tělo dvojici Matthau - Lemmon, kteří ústřední dvojku ztvárnili v remaku Billyho Wildera. Ti dva mi sem sedí víc možná i proto, že mě v tomto díle mnohem více zajímá zápletka okolo tiskovin než vztahové rozbroje mezi bývalými manžely (to je pochopitelně ve Wilderově filmu pozměněno, jelikož Walter s Jackem by asi v takové pozici nemohli být, aniž by se jednalo o částečnou dobovou provokaci). Cary Grant a Rosalind Russell ale i přes mé nepatrné skřípání zubů vytvořili vynikající oponenty, natolik dobré, že jsem se po dobu stopáže vlastně nerozhodl, kdo mi je sympatičtější. Opticky sice vyniká něžnější část souboru, ale to je dle mě dáno i tím, že Grant zde není natolik prostorově výrazný jako v jiných svých filmech - particiálně to považuji i za kámen úrazu, jelikož je i přesto vtipnější, byť nezastírám, že tahle role je trochu odlišnější, než jsem od Caryho zvyklý (šéfovská pozice mi k němu nejde dohromady, k výše zmíněnému Walterovi Matthau už ano). Nejvíce si lámu hlavu nad závěrem filmu, jelikož úplně mění pohled na sledování předchozích 88 minut - je pravda, že třeba u Philadelphia Story byl podobný, ale tam jednalo o očekávaný zvrat, jen trochu jinak vygradovaný. Tyto mírné nesrovnalosti ale výrazně nedegradují celek jako takový a bude mě jistě zajímat, jak tato příjemná komedie z novinářského prostředí obstojí již se zmíněným remakem. (05.08.2010)