Ulice Cloverfield 10

Jeden z filmov, ktorý určite nestál veľký balík, ale stojí na dobrom príbehu a komornom podaní. Vystačíme si s trojicou hercov, jednoznačne však dominuje J. Goodman v zaujímavej roli. Záver slušný, škoda, že takto úderný nebol film aj v úvode, jedna adrenalínová scéna v prvej tretine by film určite kvalitatívne dvihla. 60%. (03.08.2016)

Konspirační sci-fi thriller (hororem bych film asi přece jenom nenazval) s více než jedním tajemstvím a zajímavou napjatou atmosférou. Výborné dialogy, gradace děje a taky závěrečné zvraty, včetně toho posledního. Úplně jiná forma filmu než Cloverfield, ale minimálně stejně tak atmosférické a hravé. Takové hrátky se žánrem bych klidně viděl rád i nadále. A pokud by tam vždy byli herci jako M. E. Winstead a perfektní Goodman, viděl bych je ještě raději. (21.09.2016)

10 Cloverfield Lane přináší svěží závan do post-apo žánru. A vystačí si přitom jen s minimem. Zatraceně vymakaný podzemní úkryt, silný trojlístek herců, výborný scénář stojící jako silný základ pro časté denní i noční konverzace a téměř úplná absence informací o tom, co se venku vlastně (ne)stalo. John Goodman je výborný a podobně skvěle si vede i Mary Elizabeth Winstead. Prvně jsem ji poznala v Nezvratném osudu a říkala si, jaká je to šikovná holka:) Rozehrávají to spolu mistrně a člověk si jenom říká, jestli panu Goodmanovi jenom kurevsky hrabe, nebo se venku opravdu děje něco velkého, na co civilizace není připravená. Závěr se mi líbil, i když jsem si ho možná představovala jinak. Perfektní hudba mistra McCrearyho. (01.08.2016)

Jistě by bylo podnětné rozebírat (virální) marketing filmu, osmdesátkové popkulturní odkazy a design (John Hughes), pozici Michelle mezi jinými soběstačnými ženskými postavami poslední doby, reflexi sílící společenské poptávky po autoritativním lídrovi nebo podrývání star systému obsazením Johna Goodmana do trochu jiné „taťkovské“ role, pro mě jde ale v první řadě o učebnicově vystavěný thriller, který důsledně zužitkovává veškeré informace poskytnuté v rámci jeho uzavřeného světa. Prakticky každý prvek, ke kterému je delším, detailním nebo hlediskovým záběrem navedena naše pozornost, lze označit za kompozičně motivovaný, ačkoli se třeba zprvu zdá, že má sloužit jenom k pobavení (infantilní koupelnový závěs s kachnou). U objektů, které se vracejí do hry s větším časovým odstupem, jsme navíc před jejich zapojením do děje nejprve slovně upozorněni, že na ně nebylo zapomenuto, aby jejich následné využití nepůsobilo jako deus ex machina (lahev s alkoholem, kterou Michelle na začátku při opouštění bytu bere ze stolu, později se o ní zmiňuje Howard a její hvězdný okamžik přichází těsně před koncem). Význam rekvizit zároveň není stálý a kupříkladu dívčí časopisy nás nejdříve upozorňují, že Howard zřejmě ztratil svou dceru, později se mění v součást zinscenovaného divadla (aby byla posílena iluze, že Michelle je jako Howardova dcera) a nakonec ve zdroj důležitých informací pro přežití. Každý dílek skládačký je dříve či později odůvodněný a je tak příznačné, že i skládání puzzle se z kratochvíle hrdinů změni ve znepokojivou nápovědu pro diváka, když Emmett dvojznačně upozorní, že pár dílků ještě chybí. A skutečně – v dané chvíli ještě neznáme celou pravdu, jak vzápětí vyjde najevo, čímž bere za své krátká nedramatická mezihra, během které zdroj ohrožení zdánlivě číhá jen venku. Podobně zneklidňující podtext má hra s hádáním slov, kdy je využito omezení vyprávěcího hlediska na Michelle – nevíme tudíž, co doopravdy ví Howard a stejně jako jeho dva „adoptivní potomci“ nedokážeme určit, zda stále hraje, nebo jim škodolibě říká pravdu. Zdánlivě zdržující scéna, ve které se Emmett a Michelle baví o svých promarněných životních šancích, je pak pro vyznění filmu naprosto klíčová a zejména jí Ulice Cloverfield 10 vděčí za emocionálně velmi silné a přitom – stejně jako celý koncept, na němž je zápletka založena (tři lidé v bunkru, z nichž minimálně jeden něco temného tají) – očistně jednoduché finále, které dává rychle zapomenout na zbytečně spektakulární (a úhlednou uzavřenost světa, v němž jsme se dosud nacházeli narušující) vyvrcholení. 85% (08.04.2016)

Moje obrovská výhoda byla, že jsem starší Cloverfield neviděl, a přestože dopátrat se pointy filmu ještě před jeho zhlédnutím je až smutně snadné, přikázal jsem si vše ignorovat a počkat si na to sám. Díky tomu jsem si film z velké části užil a vyloženě mě zklamalo až posledních cca 10 minut. I když zklamání asi není to nejpřesnější slovo, protože během nich film zároveň vztyčuje prostředníček (až na závěr) podobně laděným žánrovkám, což na druhou stranu vcelku oceňuju. Po většinu filmu jsem si užíval napjatou atmosféru, to dusno, různě se proměňující stavy nedůvěry, strachu a nejistoty. Tu ostatně člověk sdílí společně s postavami a neustále se sám sebe ptá, co se asi stalo, kdo jsou vlastně zač, kde končí pravda a začíná lež, apod. Ale jak už jsem naznačil v úvodu, kurs, který film chytne k samotnému závěru, mi příliš po chuti nebyl a dopadlo to tak, jak jsem se obával. Proto končím na slušných 4*. „Vždycky mluvil o možných útocích Al-Káidy, Ruska, Jižní Koreje.“ - „Myslíš Severní Koreje.“ - „To je ta bláznivá? Tak jo, tak tý.“ (09.12.2017)