Ulice Cloverfield 10

Jistě by bylo podnětné rozebírat (virální) marketing filmu, osmdesátkové popkulturní odkazy a design (John Hughes), pozici Michelle mezi jinými soběstačnými ženskými postavami poslední doby, reflexi sílící společenské poptávky po autoritativním lídrovi nebo podrývání star systému obsazením Johna Goodmana do trochu jiné „taťkovské“ role, pro mě jde ale v první řadě o učebnicově vystavěný thriller, který důsledně zužitkovává veškeré informace poskytnuté v rámci jeho uzavřeného světa. Prakticky každý prvek, ke kterému je delším, detailním nebo hlediskovým záběrem navedena naše pozornost, lze označit za kompozičně motivovaný, ačkoli se třeba zprvu zdá, že má sloužit jenom k pobavení (infantilní koupelnový závěs s kachnou). U objektů, které se vracejí do hry s větším časovým odstupem, jsme navíc před jejich zapojením do děje nejprve slovně upozorněni, že na ně nebylo zapomenuto, aby jejich následné využití nepůsobilo jako deus ex machina (lahev s alkoholem, kterou Michelle na začátku při opouštění bytu bere ze stolu, později se o ní zmiňuje Howard a její hvězdný okamžik přichází těsně před koncem). Význam rekvizit zároveň není stálý a kupříkladu dívčí časopisy nás nejdříve upozorňují, že Howard zřejmě ztratil svou dceru, později se mění v součást zinscenovaného divadla (aby byla posílena iluze, že Michelle je jako Howardova dcera) a nakonec ve zdroj důležitých informací pro přežití. Každý dílek skládačký je dříve či později odůvodněný a je tak příznačné, že i skládání puzzle se z kratochvíle hrdinů změni ve znepokojivou nápovědu pro diváka, když Emmett dvojznačně upozorní, že pár dílků ještě chybí. A skutečně – v dané chvíli ještě neznáme celou pravdu, jak vzápětí vyjde najevo, čímž bere za své krátká nedramatická mezihra, během které zdroj ohrožení zdánlivě číhá jen venku. Podobně zneklidňující podtext má hra s hádáním slov, kdy je využito omezení vyprávěcího hlediska na Michelle – nevíme tudíž, co doopravdy ví Howard a stejně jako jeho dva „adoptivní potomci“ nedokážeme určit, zda stále hraje, nebo jim škodolibě říká pravdu. Zdánlivě zdržující scéna, ve které se Emmett a Michelle baví o svých promarněných životních šancích, je pak pro vyznění filmu naprosto klíčová a zejména jí Ulice Cloverfield 10 vděčí za emocionálně velmi silné a přitom – stejně jako celý koncept, na němž je zápletka založena (tři lidé v bunkru, z nichž minimálně jeden něco temného tají) – očistně jednoduché finále, které dává rychle zapomenout na zbytečně spektakulární (a úhlednou uzavřenost světa, v němž jsme se dosud nacházeli narušující) vyvrcholení. 85% (08.04.2016)

Velmi aktuální zpracování klasického katastrofického námětu, které v mnoha ohledech volně pokračuje ve šlépějích Spielbergovy Války světů. Goodmanova postava není v ničem přestřelená, přesně tak na mě působí obézní týpci v dokumentech o přežití - perverzní směsice racionality, bdělosti a paranoie, líznutá čímsi deviantním. Dobré rozhodnutí používat výrazně subjektivní detail, nízkou hloubku pole a vyostřený zvuk. Občas to moc příjemně dusí a tísní, někdy to moc okatě hobluje tlustou strunu a sází na "přibližně motivované" zvraty i návodně zúročené motivy. Ale jako celek to konceptu Cloverfieldu nedělá ostudu, naopak, přes veškerou modelovost je výsledkem napínavá a docela stimulující záležitost o monstru uvnitř a vně. A oslava lidské vynalézavosti. Take Shelter meets McGyver meets Im Keller. Good job. [75%] (07.04.2016)

První minuty jsou parádní, škoda slabší prostřední části a naopak závěrečná část mohla být určitě delší. Nicméně i tak sousto, které se dá shltnout na jeden zátah. Nechtěl bych být vězněn Johnem Goodmanem. Ten chlap má v sobě něco hrozně znepokojivého. Jeho konfrontace s půvabnou Mary Elizabeth stojí za tím pádem za to. Závěrečné scény asi nešlo vymyslet lépe. Jsem zvědavej co nás čeká v závěrečné části v Houstonu. 70% (21.06.2016)

Je to fajn zahrané, je to docela fajn uchopené, ale i přesto, že okolo filmu bylo dost tajností, žádnou pecku nepředstavuje. Něco tutláme, očekáváme nějaký závěr, přitom leccos prozradíme na plakátu? Ale kdeže. Holka má autonehodu, obtloustlý farmář ji zachrání a zavleče do bunkru, zatímco venku se odehrává jakási globální katastrofa. Vzduch má být silně kontaminovaný, život z něj postupně mizí. Ať už se tam děje cokoliv, my sledujeme dění v bunkru, kde je ještě třetí osoba, přičemž se divák přiklání k oběma variantám: že je farmář opravdu dobrák od kosti a jeho tvrzení je pravdivé nebo ulhaný magor toužící po vděku a uznání, který kdoví co zamýšlí a provedl. Napětí, které z nevědomosti plyne, je slušné. Všechno bych do té doby bral, ale co naštve, je skutečnost, že v závěru je vlastně mužovo tajemství zcela zašlapané do prachu země. Nedozvíme se nic. Impulsivní neurotik Johna Goodmana je fajn, solidní je i pochybující Mary Elizabeth Winstead. Debutující režisér Dan Trachtenberg sice pár napjatých momentů přichystá, já ovšem žádnou zásadní gradaci necítil, závěr mě neoslovil, možná bych ho celý označil i za frašku a už během závěrečných titulků jsem začal zapomínat. Jiskru ani jakoukoliv přidanou hodnotu to nemělo. Atmosféru ano. (18.05.2016)

Tady se měli tvůrci rozhodnout, jestli chtějí natočit postapokalyptický sci-fi nebo vypointovaný psychothriller. Bohužel splácli ne nijak ohromojící slepenec, který má dobré momenty a trochu i atmosféru, ale chvílema to dost skřípe a přepálený konec tomu v mých očích dost ublížil. 55% (01.01.2017)