Můj soused Totoro

S přibývajícím věkem mám Totora čím dál raději a zatímco dříve mi přišel kvůli své neustávající rodinné hřejivosti a dialogové tichosti jako jeden ze slabších kousků velkého studia s chlupáčem ve znaku, dnes si ho vážím právě proto. Pro bezelstnost dějově jednoduché zápletky, dojemnost těch nejmenších činů obou hrdinek a pro neodolatelnost, kterou tenhle povědomý svět skrývá. Chci být aspoň na jeden den Mei nebo Satsuki a potkat ve stromě spícího obříka nebo se svézt kočičím autobusem tam, kam nejvíc chci. (15.07.2007)

Miyazakiho filmy se v zásadě dělí do dvou skupin - na filmy pro odrostlejší, kam spadá například Princezna Mononoke; a filmy pro menší a nejmenší, kam spadá právě Totoro. (Protnutím obou tendencí je pak Ponyo.) Bez ohledu na cílové publikum však mají společnou jednu věc: rovnocenné zaujetí jejich tvůrce veškerými věcmi, ať už jsou všední či nevšední, nízké či vysoké, které mu umožňuje, aby jeden každý z jeho animovaných výjevů - sluncem rozpálená polní cesta nebo jezírko, do kterého dopadají kapky dešťové vody - obsahoval vedle poetičnosti také srovnatelnou míru autenticity. Neboť Miyazaki nahlíží svět nikoli jako weberovsky odkouzlený, ale naopak jako naplněný nekonečným romantickým potenciálem. Totorem pak zdařile ukazuje, jaké to je, vidět svět jako na počátku, se zalíbením a údivem dítěte, které je stále ještě schopno vídat lesní duchy a kočičí autobusy, kde už je dospělí dávno nevidí. V Totorovi nejde ani tak o příběh - odehraje se toho v něm opravdu minimum -, ale spíše o kouzlo izolovaných situací, o různá povznášející setkání s tajuplnou podstatou světa. Díky tomu mohou jednotlivé - nejen, ale převážně - přírodní obrazy a zvuky opakovaně předstupovat před příběh v podobě plnohodnotných postav, nikoli zůstávat pouhou kulisou či pozadím pro lidské vyprávění, jak je obvyklé. Tak jako má v šintoistické tradici každé božstvo (kami) přiděleno určité místo, které nikdy neopouští, tak i každý obraz a zvuk v Miyazakiho filmech oplývá specifickou duší, atmosférou, vlastní hmatatelností. Tráva působí dojmem živoucí poddajnosti, listí dojmem vzdušné lehkosti, voda mokrosti, hlína zemitosti, kamení tvrdosti. (13.06.2012)

Přestože Totoro sám je naprosto perfektní plyšák, kterého bych hodně chtěl doma, celkově jde o zatím nejslabší miyazakiovku, co jsem viděl. Laťka je sice dost vysoko, takže to pořád znamená čtyři hvězdy, ale tentokrát nesousedí s pěti, ale třemi. 70% A to těsně. Nadpřirození tvorové se mi do příběhu nějak nehodí a jindy hutná atmosféra funguje jen částečně. Relativní zklamání. (20.06.2010)

Milá pohádka, první pohádka, kterou jsem viděl s dcerou, myslím, že to bylo intelektuálně na její úrovni. Snažil jsem se užívat si tu milou část toho všeho. Tu rodinnost. Bydlení na venkově. Rodinný domek. Saze. Duch lesa. Totoro. A tak no. Děj tu nečekejte a stejně je tu tak nějak vše napříč generacemi. (02.10.2023)

Tradične nádherný príbeh v podaní Hayaa Miyazakiho, u ktorého pojem anime vstupuje do umenia. U Totora miestami vidieť dnes už značne zastaralú animáciu, resp. kresbu, ale pri filmoch maestra Miyazakiho som sa od toho vždy dokázal odpútať a nechal sa unášať na vlnách fantázie a silných príbehov s prekvapivými súvislosťami v kontexte reality. Nebudem nič prezrádzať, schválne si sami vygooglite, čo vlastne niektoré veci v Totorovi symbolizujú. Tradične 100% (26.10.2013)