Můj soused Totoro

Tonari no Totoro je najdetskejším z Myiazakiho filmov. To mu však vôbec nebráni v tom, aby diváka vtiahol do deja a nepustil ho až do záverečných titulkov. Totoro je príbehom dvoch sestier, ktoré v polorozpadnutom dome zažívajú fantastické dobrodružstvá s tvorom menom Totoro. Mimochodom najlepšia scéna je určite tá s rýchlorastúcim stromom a Totoro je proste neuveriteľný pohoďák. Smoazrejme zase sa lieta a je tu veľa zelenej. 10/10 (18.07.2005)

Na mě prostě filmy od Mijazakiho působí jako uklidňující kouzlo. Překrásná animace a roztomilé postavičky mi vždycky zaručeně pomůžou na všechno zapomenout a vydat se s nimi do jejich kouzelného fantastického světa. To, že příběh není žádné veledílo mi vůbec nevadí, stačí, když je v něm božský Totoro... (14.08.2016)

Miyazaki, který se mi doopravdy líbil a nad kterým jsem uvažoval za plný počet. Nestalo se tak, protože moje averze na dvě uječené sestry přerůstala ke konci do těžkého extrému, kdy jsem si musel občas vypínat zvuk, čímž jsem přicházel o nádhernou lyricku hudbu, kterou film nabízí. Krásný příběh, kouzelné potvůrky, barvitá animace. (21.02.2009)

Samotný Totoro je naprosto boží postava, kterou mít doma na zahradě, tak celý den nedělám nic jiného než že ležím na jeho huňatém kožíšku a popíjím s ním vychlazené lahváče rovnou z ledničky. Nemluvě o jeho kočičím autobusu, se kterým bych to naší MHD natřel stejně jako ministr Kalousek české ekonomice. Potud Mijazaki opět čaruje a jeho nekonečnou fantazii zase nezbývá než bezmezně obdivovat. Tentokrát ale celý film trochu brzdí slabší příběh, který je dělaný hlavně pro dětské publikum (v čemž ještě není žádný problém), ale současně i dost nevybíravě atakuje divákovy city, čímž se výrazně zeslabuje Mijazakiho vypravěčské mistrovství. A to už trochu problém je... 80% (28.06.2013)

Miyazakiho filmy se v zásadě dělí do dvou skupin - na filmy pro odrostlejší, kam spadá například Princezna Mononoke; a filmy pro menší a nejmenší, kam spadá právě Totoro. (Protnutím obou tendencí je pak Ponyo.) Bez ohledu na cílové publikum však mají společnou jednu věc: rovnocenné zaujetí jejich tvůrce veškerými věcmi, ať už jsou všední či nevšední, nízké či vysoké, které mu umožňuje, aby jeden každý z jeho animovaných výjevů - sluncem rozpálená polní cesta nebo jezírko, do kterého dopadají kapky dešťové vody - obsahoval vedle poetičnosti také srovnatelnou míru autenticity. Neboť Miyazaki nahlíží svět nikoli jako weberovsky odkouzlený, ale naopak jako naplněný nekonečným romantickým potenciálem. Totorem pak zdařile ukazuje, jaké to je, vidět svět jako na počátku, se zalíbením a údivem dítěte, které je stále ještě schopno vídat lesní duchy a kočičí autobusy, kde už je dospělí dávno nevidí. V Totorovi nejde ani tak o příběh - odehraje se toho v něm opravdu minimum -, ale spíše o kouzlo izolovaných situací, o různá povznášející setkání s tajuplnou podstatou světa. Díky tomu mohou jednotlivé - nejen, ale převážně - přírodní obrazy a zvuky opakovaně předstupovat před příběh v podobě plnohodnotných postav, nikoli zůstávat pouhou kulisou či pozadím pro lidské vyprávění, jak je obvyklé. Tak jako má v šintoistické tradici každé božstvo (kami) přiděleno určité místo, které nikdy neopouští, tak i každý obraz a zvuk v Miyazakiho filmech oplývá specifickou duší, atmosférou, vlastní hmatatelností. Tráva působí dojmem živoucí poddajnosti, listí dojmem vzdušné lehkosti, voda mokrosti, hlína zemitosti, kamení tvrdosti. (13.06.2012)