Škola otců

Filmová paralela k politickým procesům 50. let pojatá stylem propagandistických filmů. Od budovatelských snímků se "Škola otců" liší pouze myšlenkami, které hlásá, ale jakým způsobem je předává, se naprosto shoduje s dikcí manipulačních filmů - od agitační tezovitosti přes formální unylost po toporné herectví (děti v mnoha scénách vypadají jak převzaté z "Kukuřičných dětí" a vedoucí pionýrů svou vypjatost projevuje v gestech na hraně parodie). Nazáměrnou zábavnost stupňují úvodní pedofilně vyznívající sekvence ze třídy. (12.12.2009)

Docela slušný souboj o divákovy nervy. Od samého začátku mám pocit, že se mi chce utéct někam hodně daleko. Atmosféra totalitárního maloměsta versus Högerův naivní humanismus a vedlejší kritika sociálních poměrů na pozadí fascinující role Rudolfa Hrušínského. Není to úplně čisté a sem tam malinko přepjaté, ale duševní křeč mě opustila až se závěrečným odchodem hlavního hrdiny a následné vzpamatování mého já trvalo déle, než jsem předpokládal, takže ano. (30.03.2012)

Přelomový snímek, který i dnes dává znát svou silů, ačkoliv brzy po něm přišly přesněji mířené rány na samotný systém. Zde se ještě ústřední konflikt nese v rovině konkrétního případu, nešvaru, s kterým by se měla naše společnost vypořádat. Žádné dotažení do absurdnosti ani ironie, jen pronikavý pohled na problém výchovy dětí s celospolečenským přesahem. Snímek se ke konci začne jevit trochu schematicky jako poznání chyb, které vede k nápravě, ale pak přijdou další ústrky a nevraživost a Pelikán svůj boj vzdává a s hořkostí odjíždí a někteří si až pozdě začnou uvědomovat, na čem mu záleželo. Tím Helge dokázal, že jeho film nepřestane působit od začátku do konce. Höger je naprosto přesvědčivý, dětští herci dobře vybraní, ale i tak se ještě objevují černobílé postavy a trochu přebytečná milostná zápletka. Přes tyto nevelké vady na kráse by však byla škoda opominout toto dílo, stojící v základech českého filmového fenoménu 60. let. A že ty základy vůbec nejsou mělké... (13.10.2009)

Přišel, viděl aniž by se stačil pořádně rozkoukat a zvyknout na nové prostředí tak zase tiše odjel..Ano takto stručně by se dala charakterizovat vynikající role Karla Högera jako učitele Pelikána.. Tedy učitele, velmi čestného, charakterního muže, který je jiný než ostatní, kterému nejde jen o statistiky a slavnostní projevy ale o skutečnou pedegogicku práci. Nedostatky školy jsou všude a nejsou jen v žácích ale v samotném systému který je zakrýván ideologickými frázemi o "třídním uvědomění", kterého využívá zejména syn předsedy okresního výboru Vašík Janouch..Proti Pelikánovi je zorganizována štvanice, ale už je bohužel pozdě..Vítězí nepoctivost a pokrytectví..Ostatně jako dnes.. ps: Výborní spolu s Högerem ještě byly herci Vadimír Hlavatý jako (předseda ONV Janouch), opilecký otčím Mlčoch (Rudolf Hrušínský) a v neposlední řadě pak i starý dobrácký kantor Bajtek (Ladislav Pešek) s úžasným a pravdivým konečným kárným rozhovorem. Příkladný řekl bych téměř nadčasový film... (19.05.2006)

"Co my jsme to vlastně za lidi? Bijeme člověka do hlavy a pak se divíme, že nevydrží." Za svou odvážnost a bezvýchodnost film po roce 1969 však také skončil v trezoru, ostatně jako většina Helgeho filmových prací. Škola otců je snímek bez jakéhokoliv patosu a melodramatu, nadčasově vyznívající v jakékoliv době. Mistrovské a zároveň i nejlepší dílo Ladislava Helgeho, byť je to teprve jeho prvotina. Karel Hoger v roli učitele Pelikána, který přichází z Brna na vesnickou školu a jehož zásady se nelíbí bezpáteřnímu řediteli školy ani rodičům dětí, které učitel Pelikán vyučuje. Jsou totiž všichni zvyklí, že děti dostávaly od předchozího učitele (Ladislav Pešek) samé dobré známky, hlavně aby pověst školy byla ta nejlepší. Pelikán má svoje poctivé praktiky a nechce uhýbat ani řediteli, ani nikomu jinému, čímž si samozřejmě poštve lidi proti sobě. Jediná nejmladší učitelka (mladičká Blažena Holišová, jejíž to byl debut před kamerou) mu důvěřuje. Ladislav Helge v každém svém filmu dokázal parádně pracovat s charaktery jednotlivých postav a vždycky mu šlo o psychologii lidských osudů. K tomu pokaždé dokázal obsadit charakterní a výrazově odlišné herce, kteří dokázali ze svých postav vykřesat maximum bez nějakých trapných příkras. I v tomto filmu je herecká liga špičková, mezi všemi ostatními vyniká Rudolf Hrušínský v roli opilce Mlčocha, který je nalitý v každém záběru. Musím konstatovat, že i práce s dětskými představiteli neměla chybu, jsou zcela přirození, jakoby opravdu byli herci. To je na filmu většinou to nejtěžší, v tomto případě utáhnout dokonce celou třídu dětí. Klobouk dolů. Krásnou práci odvádí i zkušený kameraman Ferdinand Pečenka a hudební skladatel Gustav Křivinka. Po dramaturgické stránce není absolutně co vytknout, příběh a napětí se stupňuje každým okamžikem. Dokonalý film, který by si zasloužil častější reprízování. Aspoň že tv ART vysílá takových filmů více, za což jim patří veliké díky!! (13.01.2019)