Škola otců

Helge měl nesmírný čich na výběr herců. Být v hlavní roli někdo jiný, mohla se z toho stát plochá moralita. Helge však stvořill úsečně přímočarý film o křehkosti pravdy. Příběh, který ani na chvilku neztrácí na tempu a staví divákovi do cesty další morální otázku, je komorně uzavřen. Helge sahá do svědomí všech dospělých postav a katarze nastává při záverečné konfrontaci. (28.10.2019)

Přelomový snímek, který i dnes dává znát svou silů, ačkoliv brzy po něm přišly přesněji mířené rány na samotný systém. Zde se ještě ústřední konflikt nese v rovině konkrétního případu, nešvaru, s kterým by se měla naše společnost vypořádat. Žádné dotažení do absurdnosti ani ironie, jen pronikavý pohled na problém výchovy dětí s celospolečenským přesahem. Snímek se ke konci začne jevit trochu schematicky jako poznání chyb, které vede k nápravě, ale pak přijdou další ústrky a nevraživost a Pelikán svůj boj vzdává a s hořkostí odjíždí a někteří si až pozdě začnou uvědomovat, na čem mu záleželo. Tím Helge dokázal, že jeho film nepřestane působit od začátku do konce. Höger je naprosto přesvědčivý, dětští herci dobře vybraní, ale i tak se ještě objevují černobílé postavy a trochu přebytečná milostná zápletka. Přes tyto nevelké vady na kráse by však byla škoda opominout toto dílo, stojící v základech českého filmového fenoménu 60. let. A že ty základy vůbec nejsou mělké... (13.10.2009)

Určite to bol dosť odvážny počin pustiť sa do ožehavej témy kritiky pomýlenej pedagogickej práci, kde boli na prvom mieste štatistiky, než skutočná práca učiteľa. Bol som veľmi zvedavý, kam až tvorcovia chcú zájsť. Napriek vtedajšiemu kliše, ktoré si nemohli odpustiť ( postava predsedu okresu spravodlivo trpezlivá s veľkou mierou sebakritiky a na druhej strane vykreslený reakcionár ako opilec a násilník ), bol som nadmieru spokojný s koncom filmu. (18.06.2012)

I v těch letech padesátých našla se občas perla v moři kalu. Trampoty učitele v Mikulově, kde si občané postavili školu, aby v ní jejich děti mohli dostávat jedničky, a nový pan učitel jim to kazí. Karel Hoger ztvárnil svého učitele tak dokonale, že okolí mu už jen přihrává. Konec je sice malinko agitačním poselstvím budoucím generacím, ale s ohledem na rok výroby to lze bez problémů opomenout. Celý film jsem si doslova užíval, jak dobře je to natočené. 90% (09.01.2012)

,,Nemusí být jenom vítězové a poražení, mohou být i ranění." Podle mého soudu jde snad o nejlepší film ze školního prostředí, jaký nám československá kinematografie nabídla. Tvorba Ladislava Helgeho zůstává dodneška neprávem opomíjena a nedoceněna. Tahle Helgeho prvotina skrývá morální příběh o boji mezi spravedlností a podlehnutí vnějšího nátlaku a rozhodně má co říci i dnes. Nejen jako film skvěle odrážející tehdejší sociální a školní problémy i dobové reálie a s odvážně kritickým pohledem na jednu ze stinných stránek socialismu, ale i jako nadčasový příběh s problematikou svým způsobem stále aktuální. Tenkrát měl velký vliv u výborného hodnocení špatných žáků ve škole velice pozitivní kádrový profil jeho rodičů, dnes to může být třeba protekce nebo vztahy učitele k rodiči na základě známostí z jiného soudku. Hlavní postava "kontroverzního" učitele Pelikána v podání Karla Högera mi byla svým pevným charakterem sympatická, s jeho názory coby pokrokového učitele jsem se stotožňoval a fandil mu po celou dobu. Pozorného diváka drží napětí kolem osudu Pelikánova i ostatních učitelů, žáků a celé školy až do samého závěru s doznáním všech chyb a mírně otevřeným koncem. ,,Jací jsme to lidé? Bijeme člověka po hlavě a když nevydrží, divíme se, jak byla měkká ta hlava..." V hereckém obsazení excelují vedle vynikajícího Karla Högera i Ladislav Pešek (učitel v důchodu), Josef Mixa (fanaticky manipulující ředitel), začínající Blažena Holišová (mladá zamilovaná učitelka) i Rudolf Hrušínský (rodič nejhoršího žáka, alkoholik). 100% (deníček - Z československého filmu 50.let: Dramatické příběhy ze současnosti a moderných dějin) (21.08.2017)