Škola otců

"Bijeme člověka po hlavě a když nevydrží ..." Scénáristická tezovitost, jejímž toporným a doslovným dialogům nemůže hrát vyrovnanou (slabou) partii žádný z hereckých výkonů s poctivým nasazením ani filmařské profese. Poselství s nadčasovým sdělením, které spojuje dobu poststalinistického střízlivění s hudbou podporovaným napětím bez dostatečné katarze, pak vyznívá naprázdno. "Nemusí být jen vítězové a poražení. Mohou být i ranění." 2-3* (09.04.2015)

„Jací mi jsme to lidi, bijeme člověka po hlavě a když nevydrží, divíme se… Byla měkká ta hlava.“ Závěrečná slova starého učitele v podání Ladislava Peška vyznívají i dnes poměrně nadčasově . Tak jako ostatně celý tento film. I když se přiznám, že mě trošku překvapilo, že už v padesátých letech tu byl onen nešvár dnešní doby, kdy spousta rodičů sráží autoritu učitelů a kdy někdy i dost nevybíravě tlačí na školu, aby jejich děti měly co nejlepší známky. Mám učitelku v rodině, tak vím o čem mluvím… Svět se zjevně nezměnil ani v přístupu některých ředitelů, kteří dnes, tak jako v době o níž vypráví tento film, hájí svůj podlézavý přístup vůči rodičům slovy: „Záleží mi na pověsti školy, to přeci není nic špatného.“ Postava učitele Pelikána v typickém pojetí Karla Högera je příkladem statečného člověka, který se nebojí říkat druhým do očí nepříjemné pravdy („postavil jste jim vy, učitel, příklad nepoctivosti“), ale který si zároveň svou spravedlivostí a lidskostí získá nakonec na svou stranu i své žáky. Přesto ani to nestačí….Nestačí ani, když okresu vládne uznalý okresní tajemník, který dokáže přijmout i nepříjemnou pravdu o sobě („Vy sám máte největší vinu na tom, co Vašík udělal…“). Film tak na to, že jde o stále období 50. let, vůbec nevyznívá nikterak pozitivisticky. Spíše jde o poměrně otevřenou kritiku celospolečenských poměrů. (09.08.2018)

Nebudu zastírat, že Helgeho vrcholnou tvorbu považuji za výzrálejší a je mi mnohem bližší. Ale když uvážím v jaké době snímek vznikl a byl uveden, jde o velmi odvážný počin. Už zde dává Helge najevo, že ho zajímá především vnitřní rozpor hlavních postav a dokáže s ním skvěle pracovat. Nastiňuje problematiku citlivě, bez přílišného moralizování, ale lze vnímat jistou prvoplánovitost. (02.11.2016)

Filmová paralela k politickým procesům 50. let pojatá stylem propagandistických filmů. Od budovatelských snímků se "Škola otců" liší pouze myšlenkami, které hlásá, ale jakým způsobem je předává, se naprosto shoduje s dikcí manipulačních filmů - od agitační tezovitosti přes formální unylost po toporné herectví (děti v mnoha scénách vypadají jak převzaté z "Kukuřičných dětí" a vedoucí pionýrů svou vypjatost projevuje v gestech na hraně parodie). Nazáměrnou zábavnost stupňují úvodní pedofilně vyznívající sekvence ze třídy. (12.12.2009)

Po projekci v kině jsem se Školou otců o dost spokojenější než kdysi v televizi, a nebude to jen plátnem. Za prvé poslední dobou nakoukávám český hraný film 50. let poměrně důkladně, takže když narazím na tahle zvrácená schémata (ano, uznávám, že pořád přece jen schémata), dělá mi to dobře. Dokonce i konec mi tentokrát přišel skvělý. Myslím samozřejmě ten rozumnější ze dvou paralelních konců, jež film nabízí (ten, kterému patří i úplně poslední záběr). Za druhé jsem donedávna nemusela Karla Högera, zatímco teď zažívám přímo rozpuk högerofilie. Ta jeho sotva patrná mimika, to jeho téměř neslyšitelné "hm" – to je slast. (11.04.2012)