Stud

Velká samota mi přišla hodně zybtečná. Nevím, jestli tento pohled nezměnit, protože po dokumentu s Ladislavem Helgem mi bylo jsné, že tento pán to má v hlavě srovnané a ví, co dělá. To se týká i tohoto snímku - s tím dodatkem, že kritika, potažmo satira socialistického systému v Českosovensku byla (až na čestné výjímky) poněkud kontraproduktivní a její smysl se ztrácel. Tak se sám sebe ptám: kam vlastně patří tohle dílo? (02.03.2009)

Realistický film o situaci ve společnosti v 60. letech minulého století. V době, kterou každý opěvoval, jako dobu osvícenou. Jenže pravda byla jiná. Všude přítomná lež a pokrytectví, komunisté si stále hráli na jiskřivé budování socialismu, zatímco lidé už dávno věděli své. Že socialismus není žádné blaho, i když má každý doma anténu, motorku a koupelnu, že to není všechno, co člověk potřebuje pro pocit štěstí. Tento film je vlastně o jednom komunistickém předsedovi, který se stále brání pravdě, byť všichni kolem se mu mermo mocí snaží otevřít oči. Marně. (09.06.2020)

Keď sa všemocný komunistický funkcionár dostane do konfrontácie s poznaním, že jeho chránenec bol obvinený, spustí sa v jeho osobnom i profesnom živote veľká skúška charakteru. Režisér Ladislav Helge dokázal vytvoriť realistickú atmosféru a k tomu mu dopomohli aj niektorí neopozeraní herci. Pravdou je, že film drží pevne v rukách predovšetkým Július Pántik, ktorý je vynikajúci. Z filmu je cítiť postupné uvoľňovanie v spoločnosti, inak by tento film nemohol vzniknúť. (24.04.2020)

Opomíjené neprávem…. Helgeho Stud je jeden z psychicky nejnáročnějších filmů s už tak vyhrocených titulů s tématem kocoviny (viz. Každý den odvahu). Július Pántik jako stranický funkcionář získává informace, které nečekaně zamávají jeho agilním vystupováním a zásadám. Zde vidím určitou potíž, protože představa funkcionáře rázem probuzeného v roce 1967 se mi zdá krapet nevěrohodná (musel by žít ve vzduchoprázdnu). S tím souvisí i Pántikovo provedení, které získává pro každého, kdo zná některé pozdější hercovi normalizační role (Gottwald ve Vítězném lidu například) zvláštní dimenzi. Celá ta postava je rozporná a jisti si nemůžeme být ani při sebestředném konci, kdy hází expresivně „stud“ na všechny strany (výraz stydět je takřka mottem). Více než exkurze do Pántikova soukromí, kde se toho stejnak tolik nevyřeší, zapůsobí „juráčkovsky“ laděná schůze, kde můžeme vidět naprostý úpadek morálky. Mezi odvážné momenty patří především rázná a zábavná věta „Ty úřaduješ i tam, kde jiní serou“ směrem k patolízalskému funkcionáři a neskrývaná nahota při vyhrocené hádce s dcerou. Působivé jsou i flashbacky, které svým subjektivním pohledem mohly být klidně vzorem pro pozdější Ucho. Nelze popřít, že Helge úřaduje spíše jako scénárista a filmařsky o desítky stupňů vyjadřovací prostředky neposunul. Stejně tak je ale pravda, že mu nedělá potíže se vyjádřit jednoduše a trefně. Když se Pántik prochází po klidné ulici, tak se zdánlivě nic neděje. Ale jen pro toho, kdo nechce nebo nemůže vidět. Takový minimalismus se mi velice zamlouvá. (13.03.2011)

Co soudruh Kvasil zprasil, to soudruh Pánek hasil... Nu ano, >soudruh pán< Pánek - jak symbolické jméno pro všemocného tajemníka, aparátčíka Strany, majícího ve své době >oprávněný< pocit, že vše je v jeho rukou, byť ty ruce jsou notně upocené a ve skutečnosti mu z nich leccos uniká... Samej "poctivej soudruh" - až na ten jeden jediný (!) zle vykvašený nepodarek, že... :-/ . . . Já vím, trošku to všechno zase zlehčuju - ale jen proto, že tenhle film nelze pro jeho jistou dobově ideologickou přepjatost brát po více jak čtyřiceti letech nekriticky a zcela vážně! Ale nutno uznat, že film je to poctivý, zvláště v kontextu doby, kdy byl natočen a vlastně - nebýt toho všudypřítomného soudruhování, nebýt té idiotské doby a toho kamuflovaného marasmu - mohlo to být z čistě uměleckého hlediska dosti dobré společensko-kritické existenciální drama. Dovedu si představit, že by Helge natočil film tohoto žánru a na obdodné téma ve svobodné společnosti, třeba v Itálii nebo Francii. Možná by to nakonec bylo nadčasové dílo, srovnatelné se špičkou tehdejší evropské tvorby... . . . L. Helge nebyl nikterak avantgardní >novovlnář< a tak i v domácích podmínkách zkrátka natočil formálně ryzí psychologické drama, příběh muže, jemuž jeho zdánlivá totalitní moc totálně přeroste přes hlavu - a i když si režisér samozřejmě nemohl dovolit nějaká velká kritická extempore, z díla je cítit poctivý a odvážný přístup a upřímnost a přes autorskou licenci vnímání doby i snaha o maximálně možné realistické vykreslení tehdejší politické a společenské atmosféry a života malého města vůbec... . . . A tak i díky výborným a víceméně civilním a uměřeným hereckým výkonům protagonistů je nakonec tenhle film svou formou (s potřebným poučeným nadhledem ve vztahu k obsahu) i po letech docela přínosným uměleckým dokumentem doby. Nakonec - jak známo - to pak i Ladislavu Helgemu páni soudruzi normalizátoři beze studu spočítali... Od té doby už žádný film nenatočil. - - - P.S. Velmi poučné pak bylo i sledovat monolog páně režiséra v jeho medailonu před filmem. Tolik umělecké pokory a lidské skromnosti... (!) ...No, ty dnešní celebřitní protekční hvězdičky, plichtící jednu banalitu za druhou by si ta slova měly pouštět před každým >šolichem< , který s plytkostí a nestydatou drzostí sobě vlastní občas vyplodí... :-( - - - - - (Poprvé viděno kdysi pradávno ještě za >oněch< dob v brněnském FK (?), repete pak v rámci cyklu "Zlatá šedesátá" 21.2.2009 na ČT2, komentář zde jako šestý - 22.2.2009) (22.02.2009)