Bába z ledu

Sice jako většina české současné produkce film nepřekračuje televizní kvalitu audiovizuálem (kamera, střih, hudba, zvuk nejsou nic světoborného), ale po vyprávěcí a tematické stránce je překvapivě dobrý. Alfou a omegou je tu dusno a bezvýchodnost životních situací, kdy každý z účastníků má už za život dost nadrobeno a spískáno a vzájemně si neumějí ani pomoct ani nic doopravdy sdělit, svěřit nebo vysvětlit, a už vůbec se nedokáží upřímně propojit a spolupracovat, aby se jim mohlo všem začít dařit prožívat život hodnotněji, lépe a opravdověji. Výčitky, mlčení, komentáře i občasná větší či menší gesta jako pokusy něco napravit nebo posunout lepším směrem se míjejí účinkem, projevy dobré vůle či zoufalé snahy přicházejí v rozklíženém načasování, jak každému dochází trpělivost či přicházejí podněty k reflexi nebo jednání v jinou chvíli, synergie nefunguje a každá naděje se vzápětí rozpadá v přemožení marností. Každý zvlášť je příliš slabý, aby mohl odčinit či napravit celý ten časoprostorový propletenec zamotaných nezdravých vztahů v rodinách a s trvalými následky nenapravených životních restů, vin a dopuštění nelze dobře žít. Ve chvíli, kdy se s takovým nákladem rozvětvených neštěstí člověk pokusí začít žít ještě i na stará kolena s někým druhým a opět v sobě zažehne naději, když ne na nápravu svého dosavadního zamotaného života, tak alespoň na nový začátek, musí zákonitě přijít o to horší vystřízlivění do reality, jíž nelze uniknout - protože ten druhý si s sebou v téhle společnosti nutně vláčí vlastní nedodělky a provinění a jejich trvalé následky, a kombinace dvou takových životních osudů není prakticky únosná - exponenciální příval následků, které je budou dostihovat, je přespřílišný. Když v našem pokolení jako několikátém po sobě nefungují rodiny a komunity (jako lokální sociální celky, kde všichni o každém všechno vědí a pomáhají si spolu žít, nikoli kluby, kam se utíká a kde se nikdo nikoho neptá na jeho domácí zázemí či minulost), jež by ctily základní lidské hodnoty, pak už žádný nový vztah zatížených, prokletých jedinců se spoustou šrámů a škraloupů neznamená dvojnásobnou radost a poloviční trápení, ale exponenciálně eskalovanou depresi a vědomí nemožnosti to překonat. Děti, které se mezi takovými paralyzovanými troskami dospělých motají, jsou tím od narození nenapravitelně poškozované, uzavřené, citově deprivované, bez morálních základů a osobně příkladného vedení k poctivé práci, vytrvalé péči a vnitřní radosti z jejích výsledků, naučené, že s ničím nepříjemným nejde doopravdy hnout, učící se rezignovat a kapitulovat, přijímat absurditu, porážku, nesrozumitelnost, absenci intuice i logiky, stávají se závislé na digitální zábavě, násilí, jsou nekomunikativní, otupělé či vzteklé, a rozhodně nepředstavují naději na lepší svět. ***** S takovým pocitem by měl divák odcházet z kina domů - do vlastní rodiny, ať už k rodičům, prarodičům, partnerovi, dětem, nebo třeba do bytu ke spolubydlícím či do izolace a "svého klidu" daleko od všech, ale pokaždé téměř jistě někam, kde nepanuje atmosféra ujištění, vlídného a vnímavého přijetí, podpory, spolupráce a širokého mezigeneračního rodinného i sousedského harmonického souladu. Všude je v nějaké formě napětí, dusno a bezvýchodnost, izolovanost a řevnivost. ***** Tenhle nenápadný film nastavuje nebalamutící zrcadlo naší realitě, v níž dobíhá někdy před pomyslnými sedmi pokoleními zažehlý rozpad mezilidských vztahů a skutečných hodnot, a naší vzrůstající neschopnosti ho zastavit a obrátit. *~ (02.01.2018) (méně) (více)