Fuocoammare (Požár na moři)

Tento dokument vyhrál Zlatého medvěda Berlinale a pak šel u nás v kinech. Klíč režiséra je tento: sledovat humanitární katastrofu očima místních lidí. Scény jsou naaranžované a tedy se snaží publikem včetně mě manipulovat. Nyní vidíme ve zpravodajství demonstrace obyvatel řeckého ostrova Lesbos proti přílivu uprchlíků, ale v tomto dokumentu se nikdo z obyvatel nevyjadřuje. Rosi od nich zjevně žádá výhradně všednodenní rituály místa, jež zejména za sychravého času není právě turistickým rájem. Vidíme chlapce jak se toulá se psem nebo s kamarádem zkouší prak a babička doma vaří, i když rozhlas právě hlásí další stovky mrtvých těl. Uprchlíci jsou mechanicky vyfoceni a hrají fotbal. Babička , která stele poste a uvařila oběd dělá to nejlepší a to jediné, co může, aby se Lampedusa nezhroutila docela. Na jednom předmětu ve škole nám nejmenovaná profesorka, bývalá ministrině říkala, že po Evropě se toulá milión migrantů, kteří nebyli přijati a nikdo neví kde jsou. Evropa už desetiletí demograficky vymírá. Kam až je Brusel schopen zajít, aby se sehnala pracovní síla z přelidněné Afriky? Pohraniční služba Frontex místo aby hranice EU chránila migranty sbírá na moři a dováží do Evropy. Tím podporuje miliardový byznys mafií dovážet nové a nové. Nebo čtete tento dokument beze slov jinak? (10.04.2020)

V podstatě stejný přístup jako v Sacro GRA. Kamera v dlouhých, převážně nehybných záběrech, které na sebe zpravidla kauzálně nenavazují, trpělivě pozoruje několik účinkujících, k nimž se jednou za čas vrací. Žádný doprovodný komentář, žádná hudba, žádné zrychlení nebo zpomalení somnambulně pomalého tempa. Jen zcela výjimečně interakce režiséra s lidmi před kamerou. Zásluhou toho, že záběry trvají déle než je třeba, máme dost času nejen k přemýšlení, ale také k docenění toho, jak Rosi komponuje záběry. Lidé jsou pro něj srovnatelně důležití jako prostředí, které je obklopuje a formuje. S příběhy, jichž se účastní uvedení aktéři a v nichž jde mnohdy o život, kontrastují všední momenty ze života zdejších rybářů, kluků trávících čas ostřelováním kaktusů s vyřezanými obličeji nebo staré ženy, ve většině záběrů připravující jídlo či steloucí postel. Svět krize s globálním dopadem a svět obyčejných lidí, kteří pokračují ve svých každodenních činnostech, se k sobě v souladu s názvem filmu, v němž se také spojují dva neslučitelné živly, mají jako oheň a voda. Kontrast velké tragédie a paralelně běžících dějin každodennosti, na němž je film založen, nás bez přímého oslovování vlastního apelativnějším (a v důsledku méně přesvědčivým) filmům vede k úvaze nad naší vlastní pozicí těch, kdo žijí v relativním blahobytu a bezpečí a jejichž horizont je mnohdy rovněž omezen nejbližším okolím. Už jenom pro docenění pohodlí, v jakém žijeme, se tento rozvážně působící příspěvek k tématu produkujícímu jinak ukvapené závěry vyplatí vidět. Teprve čas ukáže, zda Fuocoammare obstojí i mimo dobu, která iniciovala jeho vznik, a zařadí se třeba ke klasickým dílům italského neorealismu. 65% (16.11.2016)

Nepochybne poctivý kus dokumentarčiny, pomerne sofistikovane prelínajúci dokumentárnu líniu utečencov, každodenne bojujúcich o holý život a hranú linku bežných ľudí z Lampedusy, ktorí sú na podobné obrazy zvyknutí a hoci radi pomôžu, sami majú svoje vlastné existenciálne problémy, ktoré sú pre nich dôležitejšie. Podprahovo tým vzniká napätie z dvoch svetov, ktoré zákonito musia na seba jedného dňa naraziť. Čo mi však divácky nevyhovovalo je príliš pomalé tempo, vzniknuté zo série nekonečných statických záberov s minimom akcie, či náväznosti, čo samo o sebe nemusí byť nutne vadou (nepovažujem sa za výnimočne lenivého diváka), myslím však, že táto téma scudzovací efekt nepotrebovala, zbytočne bráni emočnému napojeniu sa. (25.02.2019)

No komponovaný je to jedna báseň, ale s Požárem na moři mám dva nepřekonatelné problémy. Jednak jeho struktura je díky obrovskému množství slepých uliček děravá jako ementál, ještě hůř pak nesu režisérovu nezvladatelnou touhu po dokonale vysoustružených záběrech, která nevyhnutelně vede k inscenování situací a jinak velmi relevantnímu a závažnému snímku strašlivě ubírá na věrohodnosti. Dokument by měl primárně o něčem vypovídat, nejen dobře vypadat. U Fuocoammare jsou tyto dvě složky až děsivě nevyvážené. 50 % (11.03.2017)

Film na téma uprchlické krize a vítěz letošního Berlinale. Když o tom psaly novinky.cz, lůza v diskusi hned začala řvát, že to bude určitě sluníčkářská sračka plná špičkových chirurgů a jaderných fyziků (zde lůzu zastupuje uživatel JohnnyV). Lůza byla jako obvykle zcela mimo. Uprchlíci jsou ve filmu prezentováni jako hulákající primitivové a jsou to většinou "bojeschopní mladí muži"™. Uprchlíci jsou ve filmu ale jen rekvizita, většina filmu je o několika obyvatelích středomořského ostrova Lampedusa, kteří jsou jakože s uprchlickou krizí konfrontováni. To, jak obyvatelům ostrova změnila krize život, je zajímavé a slibné téma, ve filmu ale zoufale nevyužité. Jde o další z řady filmů, které jsou točeny, jen aby mohly sbírat ceny na festivalech, což se pozná snadno tím, že každá scéna trvá 10x déle, než by měla. Tak třeba 10 minut sledujeme, jak dva kluci ničí prakem kaktusy nebo jak babička vaří sépiovou polévku a stele postel. Tyto postavy nejsou s uprchlíky nijak konfrontovány, nikdy se s žádným nesetkají, a jejich scény vůbec nijak neladí se scénami zachraňování hladovějících uprchlíků na moři. Film trpí zoufalou neschopností autorů naplnit ho smysluplným obsahem reflektujím slibné téma. Stříbrný medvěd je v dobrých rukou. (02.07.2016)