Mžitky

Andrzej Wajda napriek uznaniu presahujúcemu hranice Poľska si ma získal iba v teenagerskom veku filmom Popol a diamant. Odvtedy som márne v jeho tvorbe hľadal film, ktorý by sa popolu čo i len priblížil. Ani s Odrazmi to nebolo iné. Už som si myslel, že doba na reflexie stalinizmu už prešla a nie je tomu tak. Opäť vstávajú zlovestní  primitívi a snažia sa nadviazať na minulé úspechy. S filmom mám problém v tom, že neviem, či ide o kritiku doby alebo biografiu avantgardného maliara. Ani jeden z pohľadov nie je dotiahnutý do konca. A tak zapamätateľnou je pre mňa ostáva iba dcérka tvrdohlavého maliara, ktorého napriek prianiam aparátčikov nezrazila električka. (17.04.2024)

Vyborne natoceny zivotopisny film o polskem umelci Wladyslawovi Strzeminskim a jeho povalecnem ustupu ze slavy a uznani az po jeho zivoreni. Klobouk dolu pred Wajdou, jaky skvely film dokazal v devadesati letech natocit. Ponura atmosfera, pocit bezvychodnosti a slusna vyprava. Dobre herecke vykony v cele s vynikajicim Lindou. (27.08.2017)

Mé neojoblíbenější Wajdovy filmu jsou z prvé poloviny sedmdesátých let, od devadesátých letech se stále více věnuje palčivým místům polské bolševické historie. Zde je to doktrína socialistického realismu, která spolehlivě likvidovala všechny upřímné tvůrce: buď umřeli na úbytě, nebo přestali tvořit, nebo si navlékli plášť z odporné tkaniny kajícníků. Zajímavé, a snad i trochu zarážející je, že režisér při své kritice používá stejnou metodu, stejný realismus (na tom, zda socialistický nebo nějaký jiný, až tolik nezáleží). To, co si dovolil v oněch sedmdesátých letech "za bolševika", tomu se "za konzumu" už nepřiblížil. Přesto i jeho pozdní filmy mají vysokou úroveň (porovnejte s Menzlem nebo Jakubiskem), jsou strhující, a vždycky se v nich najde něco, co zaujme mimořádnou pozornost. Zde to nejspíš bude osud (možná až nadměrně hrdé) profesorovy dcerky a jejich vzájemný vztah, který je sice mnohem tenčí, ale také mnohem tužší, než u jeho studentů. Pozn. 1: Příliš nevěřím v tvůrčí sílu devadesátníků, spíš bych to bral jako kolektivní dílo polské kinematografie, jako společnou poctu slavnému režisérovi - též od neméně slavného Bogusława Lindy. Pozn. 2: Závěrečný boj (mortal kombat) profesora Strzeminského s plastovými manekýnami je skuteně vyvrcholením filmové narace. (02.07.2017)

Zase se musím ptát, proč to Polákům jde a nám ne. Zrůdnost komunistického režimu tentokrát ukazují na příběhu malíře Wladyslawa Strzeminskiho a zase je to bezútěšná depka, při které se člověku otevírá kudla v kapse. Na sugestivním podání má lví díl Boguslaw Linda, který je tady z mého pohledu v životní formě a ačkoliv mi jinak malířské umění vůbec nic neříká, jeho rozbor van Gogha jsem sledoval s vykulenýma očima. Nezapomenutelná je i školní scéna s ministrem kultury. Wajda se snad ani lépe rozloučit nemohl. 95% (27.06.2017)

Kloubouk dolů, Mžitky jsou víc než jen důstojným rozloučením s neuvěřitelně dlouhou, plodnou a úspěšnou tvůrčí kariérou nejvýznamnějšího polského filmaře Andrzeje Wajdy. K tomu, co dokázal natočit na prahu 90 let, se převážná většina jeho kolegů nedokáže přiblížit v průběhu celé své tvorby. Jeho poslední snímek patří k tomu nejlepšímu, co kdy natočil, jakkoliv je znát, že v tomhle věku už nijak neexperimentoval a konzervativně sázel tzv. na jistotu. Každý záběr nicméně prozrazuje filmaře s jasnou představou, co chce a jak toho dosáhne, schopného pracovat s filmovým jazykem a především schopného vyprávět příběh a sdělovat informace o svých postavách obrazem. Ani stopa po typické užvaněnosti českých filmů. Wajda si vybral látku, která mu umožnila představit silnou, mimořádnou osobnost polských dějin a zároveň vypořádat se jejím prostřednictvím s faktem, že si sám ve svém mládí s režimem tak trochu zadal. Do konfrontace se systémem narozdíl od svého hrdiny zkrátka nešel, jakkoliv od začátku místní poměry a dobu převyšoval. České vyrovnávání se s démony nedávné minulosti většinou nebývá přesvědčivé a umělecky na výši. Wajdův obrázek přelomu 40. a 50. let, kdy stalinismus ve střední Evropě nabyl maximálního vlivu, je sugestivní možná i proto, že tu éru osobně ještě sám zažil. Polsko z těch časů je ve Wajdově vyprávění nevlídné, plné tísnivé atmosféry, není v něm místo pro optimismus, jen místy přežívá vzdor a ostrůvky lidské solidarity. Samostatnou kapitolou je výkon Boguslawa Lindy v hlavní roli, kdy podal tak fantastický výkon, že opravdu máte pocit, že si končetiny v zájmu role skutečně nechal amputovat. Poctivé 4* s tím, že budu ještě hodně přemýšlet, jestli za celoživotní zásluhy nenadělím Wajdovi i tu pátou. Zasloužil by si to. Celkový dojem: 85 %. (16.05.2017)